Svátek má: Kryštof

Komentáře

Braňme svobodu slova

Počátkem telegrafie bylo doručování jednoduchých zpráv pomocí zvuků bubnů a kouřových signálů. Optický telegraf byl představen v druhé polovině 17. století, praktického využití se dočkal ale až koncem 18. století.

První telegraf na elektromagnetickém principu byl sestrojen v první polovině 19. století, první bezdrátový přenos mluveného slova se uskutečnil v roce 1905.

Způsob šíření zpráv, informací a komunikace prodělaly ve dvacátém století bouřlivý vývoj. V roce 1910 se uskutečnil první rozhlasový přenos, v roce 1922 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC, v roce 1923 začal ve Kbelích vysílat český rozhlas Radiojournal, předchůdce Československého rozhlasu. V roce 1935 proběhlo v Berlíně první pravidelné televizní vysílání, v roce 1936 začala vysílat televize BBC, od roku 1953 pravidelně vysílá i Československá televize.

Komunikovalo se dálnopisem, později faxem. Vedle pevných telefonních linek byly vybudovány mobilní sítě, informace a zprávy se šíří internetem a emaily, v módě jsou tzv. sociální sítě, televize vysílá přes satelity, lidé vyvíjejí nové a nové technologie k přenosu dat. Souběžně se využívá i tradiční poštovní styk, ten je pořád důležité, zejména v doporučené podobě.

Ale zároveň s tím, jak spolu lidé stále snadněji a rychleji komunikují, jak stále snadněji a rychleji získávají informace, existují snahy, jak jim v té komunikaci a získávání informací bránit, objektivní skutečnosti zatajovat, překrucovat nebo dezinterpretovat. Jak se do komunikace lidí „vlámat“ a v utajení zjistit, co si říkají nebo píší, co si myslí. Tyto tendence těch, kteří jsou právě u moci a vědí, jak jsou svobodné šíření informací a komunikace mezi lidmi pro demokracii důležité, existují na celém světě. Tak je tomu v totalitních režimech, ale i v demokraciích v případech, že demokraticky zvolené vlády chtějí rozhodovat proti „vůli lidu“. Pro konkrétní příklady nemusíme „chodit“ daleko do historie.

Po okupaci Československa Německem v březnu roku 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla v Československém rozhlase zavedena cenzura a každý pořad se vysílal nejdříve v němčině. Rozhlasové přijímače musely být „vybaveny“ cedulkou – varováním, že poslouchání cizího rozhlasu (myšleno vysílání BBC pro Československo – „Volá Londýn“) se trestá vězením nebo i smrtí. V roce 1945 byly o pražské sídlo Československého rozhlasu na Vinohradské třídě svedeny tuhé boje. Trnem v oku okupantům byly krátkovlnné vysílačky, které sloužily domácímu odboji ke komunikaci s „Londýnem.“ Na ně Němci pořádali doslova štvanice.

Po „komunistickém převratu“ v únoru 1948 se Československý rozhlas dostal do područí Ministerstva informací v čele se „skalním komunistou“ Václavem Kopeckým. V padesátých letech budilo toto médium přímými   přenosy z politických procesů v posluchačích hrůzu, když obžalovaní, jako  bez ducha odříkávali předem naučené texty o „svých zločinech“, které nespáchali.

Po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968 se o pražské sídlo Československého rozhlasu , tentokrát „holýma rukama“, opět bojovalo. Na příkaz tehdejšího ředitele Ústřední správy spojů Karla Hofmanna byl vysílač na středních vlnách vyřazen z provozu a následně byly odpojeny všechny rozhlasové vysílače.

Bojovalo se i o Československou televizi, kterou okupanti logicky považovali za jedno z nejdůležitějších informačních médií. „Nezávislé“ vysílání se tehdy podařilo udržet skoro celý týden. V září pak začala televize opět vysílat. Ale to už v ní, stejně tak jako v Československém rozhlasu, probíhala normalizace.

Až do roku 1989 byly Československá televize a Československý rozhlas pevnou oporou komunistického režimu. Byla to doba novoročních projevů prezidenta Gustáva Husáka, deformovaných zpráv o úspěších našeho hospodářství, povolených komunálních vtipů v nejrůznějších „zábavných pořadech“, řady normalizačních seriálů o budování socialismu, ...

Od roku 1973 to vše, a ještě daleko více, dokonce v barvě. Ale ani Československý rozhlas nezůstával při budování socialismu za Československou televizí pozadu.

A tak, když chtěl mít člověk snad alespoň trochu objektivnější a pravdivější informace, nezbylo mu, než pustit si v rádiu Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tu ale například v Praze úspěšně rušila strahovská rušička . Blu-blu-blu...

Po listopadu 1989 se chvilku mohlo zdát, že budeme mít z těchto dvou totalitních molochů konečně svobodná média, na než byla Československá televize a Československý rozhlas formálně transformovány. Ve skutečnosti ale vše dopadlo jinak. Od samého počátku se tato média „veřejné služby“ ocitla v rukou vyvolených  „jediných spravedlivých“.

Tento  stav se v plné nahotě projevil v době tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. To se velká část zaměstnanců České televize postavila proti řádně zvolenému generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi a zablokovala veškerou televizní techniku patřící „všemu lidu“.

Z obavy, že budou  redaktoři ČT     vyvedeni z velínu násilím, přispěchala na pomoc na Kavčí hory skupina politiků čtyřkoalice, např. Jan Ruml a Ivan Pilip. Ale nechyběl ani Zdeněk Svěrák.

Legální vysílání České televize cca 14   dní  probíhalo díky signálu z  prostor TV Nova. Vždyť jí to také ti „jediní spravedliví“ nikdy neodpustili. A tak „spekulace“ o tom, že prohra v „arbitráži o Novu“, která stála daňové poplatníky přes deset miliard korun, nebyla náhodná, ale že vláda tehdy „darovala“ tuto částku „Američanům“ za loajalitu této stanice, mají racionální jádro.

A Jiřího Hodače „televizní krize“ stála málem život.¨

Pokud byl někdy v našich polistopadových dějinách pádný důvod pro nasazení URNA (Útvar rychlého nasazení) k prosazení práva, bylo to právě tehdy v České televizi.

Tuto šanci k upevnění důvěry občanů v právní stát však tehdejší vláda (respektive policejní prezident a  ministr vnitra), pravděpodobně záměrně, promarnila.

I když to, že velká část občanů již zprávám a publicistice České televize nevěří, je veřejným tajemstvím, mnozí protagonisté této de facto státní televize vystupují velmi sebevědomě s tím, že právě ta, dnes už jenom „jejich televize“, je ta „jediná spravedlivá“, objektivní, vyvážená, pravdomluvná. A tak vysílání, za naše peníze, zahlcují zkreslenými, tendenčními zprávami, skutečnosti, které se jim nehodí „do krámu“ jednoduše zamlčují, jiné překrucují.

Někteří moderátoři jdou dokonce až tak daleko, že si myslí, že když je „jejich pořad“ vysílán až po 22. hodině, mohou svou zákonnou povinnost o objektivních informacích „znásilňovat“ i v přímém přenosu.

Pokud je na tom Český rozhlas o něco lépe než Česká televize, není ten rozdíl nijak výrazný.

Ale mohlo by být i hůř!

Vzpomeňme třeba na dobu normalizace v první polovině sedmdesátých let dvacátého století, nebo na hysterii prorežimních médií po neúspěšném pokusu prvních mluvčích Charty 77 předat její prohlášení v lednu 1977 Gustávu Husákovi.

Tehdy se tato média neštítila skoro ničeho, na „chartisty“ dštila oheň a síru, ale text tohoto dokumentu pro jistotu nikde nezveřejnila. To ovšem režimu nebránilo, samozřejmě, v úzké spolupráci se „svými médii“ v čele s Československou televizí, uspořádat v Národním divadle „ostentativní divadlo“, kde nutila umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich starší kolegové byli nuceni před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjádřit loajalitu „Třetí říši“.

Z tzv. mainstreamových médií, mezi něž  patří i Česká televize a Český rozhlas,  ale i řada soukromých stanic a  tištěných médií se nestranné a objektivní informace dnes již nedozvíme.

Naštěstí stále ještě fungují internet, nejrůznější webové stránky a sociální sítě, kde může člověk získat o každé jedné události informace z různých úhlů pohledu a utvořit si tak na věc vlastní názor.

A dokonce může, což je důležité, vlastní názor v těchto svobodných médiích prezentovat. Když např. prezident republiky v podstatě řekne, že každý politik se dá odstranit buď demokraticky, ve volbách, nebo nedemokraticky, státním převratem, fyzickou likvidací, média „hlavního proudu“ spustí hysterický pokřik a řada politiků chce prezidenta nutit k omluvě. Ale ten, kdo si zachová chladnou hlavu a pustí si inkriminované pasáže prezidentova vyjádření ze záznamu, nestačí se divit, proč je kvůli konstatování historické reality takový virvál.

Ale právě ta svoboda, to, že si každý může pustit médium podle svého uvážení, že nejsme závislí jen na „informacích“, které nám předkládají ti vyvolení „jediní spravedliví“ ve „svých privatizovaných médiích“, to je trnem v oku právě jim. Těm vyvoleným „jediným spravedlivým“.

Ukázkovým příkladem „jediného spravedlivého“  profesionála je nesporně generální ředitel České televize Petr Dvořák. Ten má   „nezávislost , vyváženost a objektivitu  práce“ této „instituce“ na starosti z podstaty své funkce.

Činnost Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které vzniklo 1. ledna 2017 na Ministerstvu vnitra  spočívá, podle vlastního vyjádření „v monitorování hrozeb spojených přímo s vnitřní bezpečností státu, což předpokládá celkem široké pole hrozeb a potenciálních incidentů v oblasti terorismu, útoků na měkké cíle a bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti, ale právě i dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu. Na základě monitoringu bude centrum detekované problémy vyhodnocovat a přicházet s návrhy věcných i legislativních  řešení, která bude v případě potřeby i realizovat. Zároveň se bude věnovat šíření odborných informací a osvětě o daných problémech směrem k laické i odborné veřejnosti“.

Ale ani „laická  veřejnost“ nezůstává v boji za tu „jedinou spravedlnost“ pozadu.

Například Studenti Masarykovy university rozjíždějí kampaň proti propagandě a lžím na internetu, kdy  devítka mladých politologů a žurnalistů rozjela projekt zvolsi.info.

S ověřováním informací pracuje i  Demagog.cz, který se také zrodil  na akademické půdě.

O zamezování  „působení dezinformačních kampaní“ na českém území se už věnuje  projekt Kremlin Watch, který je součástí nevládního think-tanku Evropské hodnoty. Jeho cílem je  pomocí konkrétních příkladů „rozkrývat a čelit nástrojům ruské propagandy“ zaměřené proti demokratickému systému.


Ano. Jsou to ty Evropské hodnoty. Podle vlastních stránek občanská iniciativa na podporu liberální demokracie ve střední Evropě. Členem správní rady a současně výkonným  ředitelem  je Jakub Janda. A před časem odstoupil z postu  předsedy dozorčí rady bývalý diplomat Petr Kolář, známý především z pořadů České televize. Poradní výbor této iniciativy tvoří m.j. Libor Rouček, Libor Grubhoffer, Jan Bubeník, Šimon Pánek, Martin C. Putna a Tomáš Halík.

Na stránkách této iniciativy se můžeme např. dočíst, že:„Cílem vzdělávacího programu Žiju v demokracii je vést mladé lidi k sebevědomému, aktivnímu občanství, protože základním pilířem demokracie jsou sebevědomí a zodpovědní občané, kteří chápou svá práva a povinnosti. Program je připraven ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Evropským parlamentem.“

To tedy znamená, že např. pořádání středoškolských debat, jak svou aktivitu sami nazývají a kde prezentují středoškolským žákům, lidem maximálně sotva dospělým, ty své, podle nich jedině správné politické názory na dění okolo nás, tedy že provádějí politickou agitaci přímo na školách, a to s posvěcením Ministerstva školství!

Podle Zákona 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 32, odstavec (1) není ve školách a školských zařízeních povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace.

Evropské hodnoty sice nejsou ani politickou stranou, ani politickým hnutím, o škodlivosti jejich působení ve školách jsem ale přesvědčen.


Mezi mnoha „jedinými spravedlivými“ umělci jednoznačně vyčnívá herec a režisér Jiří Mádl.

3. listopadu 2016 se na Parlamentních listech objevil pozoruhodný článek o tom, že umělci mohou spustit revoluci. A v tomto článku mě mj. zaujala pasáž s prohlášením herce Jiřího Mádla.

„Snažím se nebýt laciný a nelhat.“ „Vždy se nejvíce snažím zareagovat v okamžiku, kdy někdo v politice lže nebo je laciný a ostatní nemají – teď nikoho neurážím – schopnost nebo čas to rozpoznat. A právě v tomto momentě přichází ve všech společnostech prostor pro umělce, aby na to upozorňovali. Víc se po nich ani chtít nemůže,“ myslí se herec a režisér.

Mádl jde ale ještě dál

V rozhovoru pro Deník z 8. ledna 2018  odpověděl na řadu otázek. Ale  pro pochopení jeho pohledu  na svobodu slova v médiích budou snad stačit tyto dvě.

Na otázku, co by si přál změnit v České republice v příštím roce Mádl odpověděl:

„Rád bych, aby se změnil internetový prostor. Abychom měli větší kontrolu nad dezinformačními weby a mohli je prostě a jednoduše blokovat. Aby byli lidé snadno postižitelní za lži, šíření nenávisti a výhrůžky na Facebooku a ostatních sociálních sítích. Internet se nám vymkl z kontroly a už není ochráncem demokracie, je zneužitý lidmi a zeměmi s nedobrými úmysly. Zároveň bych si přál, abychom všichni zuby nehty bránili Českou televizi a Rozhlas. Veřejnoprávní média, která jsou na takové úrovni, jako je máme my v Česku, jsou naše poslední záchrana. Jestli přijdeme o ně, bude to skutečný konec.“

A na otázku, zda si myslí, že je důležité a správné, aby se slavné osobnosti vyjadřovali ke společenskému dění, odpověděl:

„Samozřejmě, je to důležité a správné. Ale nic se nezmění, pokud se nebudou zakazovat weby placené z Ruska nebo jakékoli weby šířící lži. Do té doby budou vznikat sociální bubliny, a když pak někdo veřejně promluví a vy slyšíte něco o ruské propagandě úplně poprvé a je to možná zcela kontrastní k tomu, co čtete vy a vaše okolí, tak vás to spíše naštve a naopak utvrdí ve lži, ve které žijete. Mimo Českou televizi a Rozhlas už není médium, kterému by se dalo stoprocentně věřit. Nemyslím si, že by měl být internet bez kontroly a věřím, že lidé musí nést plnou právní zodpovědnost za svoje chování na sociálních sítích.“

Tak domýšlivý jako Jiří Mádl nebyl snad ani řecký bůh bohů Zeus. Kde se bere v některých umělcích tolik sebejistoty, že právě oni jsou ti vyvolení a že právě jen ta jejich pravda je ta „jediná spravedlivá“?

Nad tím  zůstává rozum stát.

Ano. Lidé s takovýmito a podobnými názory jsou v přesile.  Mají k dispozici Českou televizi, Český rozhlas, disponují operativní technikou, vlastní média, využívají „umělecké popularity“.

Proti nim stojí „jen“ zdravý rozum.

A tak ho při obraně svobody slova používejme!

Samozřejmě, i v médiích je nutné dodržovat zákony . Od toho je ostatně máme.

Každý občan České republiky, který má pocit nebo podezření, že byla v médiích jeho práva jakkoliv dotčena, nechť se brání zákonnými prostředky. Je to sice cesta většinou zdlouhavá, ale v demokratické společnosti jediná možná.

Občanský zákoník ochranu osobnosti deklaruje v úvodním ustanovení § 3 odst. 2 písm. a), ve kterém jsou uvedeny základní právní zásady soukromého práva, tedy, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí.

A na mazání článků, názorů, vyjádření, polemik na internetu a sociálních sítí, na blokování  webů a na podobné praktiky omezování svobody buďme mimořádně citliví.

Podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv mohou být atributy vyspělé demokratické společnosti, jakou jsou svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda projevu, svoboda shromažďovací a sdružovací, podléhat jen omezením, která stanoví zákony a která  jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zabránění autority a nestrannosti soudní moci.

Na to nezapomínejme!

Zdeně Lanz