Svátek má: Markéta

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Strach a sucho

Lepší jest kus chleba suchého s pokojem, nežli dům hovad se svárem se píše v Bibli.

Moderní mudrci píší jinak: všechny systémové a nesystémové problémy, včetně následků pandemie strachu z koronaviru lze řešit penězi, finančními instrumenty, zadlužováním, vyhrůžkami a vydíráním s nabídkou bilaterálních dohod, případně i válkami.

Dnes prakticky neexistuje ani jedna centrální banka (CB) schopná kontrolovat peněžní masu. CB mohou pouze nepřímo působit na nabídku peněz do hospodářství s pomocí regulace úvěrové výše na mezibankovním trhu. Pro zájemce o tématiku připomínám dvě staré teorie, které se stávají aktuálními: Státní teorii peněz a Úvěrovou teorii peněz.

Georg Friedrich Knapp (1842 – 1926) byl německý ekonom a autor Staatliche Theorie des Geldes, (1905). Jako zakladatel makroekonomické teorie peněz (chartalismus) dal podnět k současným diskuzím na téma Modern Monetary Theory. Henry Dunning Macleod (1821 -1902) byl skotský ekonom, ředitel Royal British Bank, autor The Theory of Credit (1889–1894), zástupce hodnocení úvěru jako kapitálu a podpůrce tzv. Greshamschova zákona.

Zmiňuji se o teoriích peněz, protože jsou přímo spojeny s expansivní peněžně – úvěrovou politikou, iniciovanou naposledy po krizi 2008-2009, a jsou dnes v hlavě mnoha politiků, reformátorů a spekulantů. Ti si vymysleli Modern Monetary Theory (MMT). Jeví se mi to podobně, jako Platónovi: U nás nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti. Moderní mudrci si myslí, že staré prostředky s novými nálepkami a ignorování skutečnosti, že po staru se žít nedá, mohou vyřešit systémovou krizi. Moderní mudrci neberou v úvahu, že to byla expansionistická peněžní politika, která ukončila Výmarskou republiku (1918-1933). Která vedla k historické devalvaci v Mexiku začátkem 90 let, k měnové krizi v Jihovýchodní Asii a krizi v RF koncem 90 let. Málo kdo si uvědomuje, že v současnosti cca 80% světového měnového obratu, tj. více než 4,0 biliony USD denně (!), představují operace velkých investičních bank, trvale korigujících své pozice a pozice nadnárodních korporací. Dluhy mají tři podoby: fyzickou, peněžní a dluhově - kapitálovou. Problém s dluhy je v tom, že fyzický a peněžní se nechají zničit pomocí inflace, převratu, války nebo krádeže a kapitálové dluhy nelze arestovat. Jako je tomu u fyzických dluhů nebo peněz na účtu. Proto je nutné připravit se na to nejhorší. Dříve nebo později dluhy způsobí konec EU a Euro v současné formě. A to i proto, že Ke Králi králů když přicházíš dnes, veliké žádosti s sebou si nes, neb On má takovou milost a moc, že nikdo nemůže žádati moc (John Newton 1725 – 1807).

Do lineárního rozvoje globalizace v kapitalismu zůstávaly všechny formy příjmů pracovníků a zisku vlastníků uvnitř systému s cílem tvorby bohatství. V té době většinu kapitalizace národního bohatství (cca 90 procent) tvořili malí a střední podnikatelé, velkých bylo několik, nadnárodní kooperace prakticky neexistovaly. Dnes je tomu zcela jinak. Základem amerického bohatství je burzovní kapitalizace. V podstatě ji tvoří pouze 10 společností: Apple (871,97 miliard USD), Alphabet (766,67 miliard USD), Microsoft (713,92 miliard USD), Amazon (710,84 miliard USD), Facebook (511,31 miliard USD), Berkshire Hathaway (501,21 miliard USD), JPMorgan Chase (398,01 miliard USD), Johnson & Johnson (351,58 miliard USD), Bank of America (328,47 miliard USD) a Exxon Mobil (320,96 miliard USD).

Těchto 10 společností představuje dohromady větší burzovní kapitalizaci než 80 plus společností, které je následují. Problém není v kapitalizaci, ale v tom, že společnosti ukrývají zisky off-shore. Ne v systému, ani ne tam, kde vydělávají. Ukrývané zisky zmíněných 10 společností jsou přibližně dvakrát větší než platy všech zaměstnanců USA.

Jestliže výsledek vyšetřování tří společností - Microsoft, Apple a Hewlett-Packard Senátem USA v roce 2013 představoval cca 1 bilion USD v off-shore, tj. cca 6,17% HDP nebo 36,1% příjmu státního rozpočtu USA, dnešní odhad indikuje sumu ukrývaných zisků 10 uvedených společností ve výši minimálně 5 – 6, pravděpodobně 8 - 9 bilionů USD. Není předmětem příspěvku vysvětlovat proces vedoucí k výsledku: 1) Lví podíl financí v systému může platit za své potřeby pouze krátkodobě. 2) Finančně - hospodářské kolo se musí točit, jinak přijde nenávratný konec systému, bohužel s krví. 3) Zaměstnanci, podnikatelé s úvěry a podobní, nemohou nikdy svými příjmy udržet potřebný růst v systému založeném na expanzi.

Pro pochopení podstaty krize, včetně řešení hospodářských problémů v post pandemické době formou zadlužení v jakékoliv z předem uvedených forem stačí podívat se na strom a uvědomit si, jak roste, jaký je rozdíl mezi růstem, když je malý a později větší a velký. Jak silné jsou větve dole a nahoře, a kolik jich je na samém vrchu stromu. Nebo si vzpomenout na Voltaire (1694 – 1778): Jedna z věcí, jež se v posledních stoletích namáhal lidský duch nalézti, je tajemství, jak dlužit více, než máme, a žít si při tom, jako bychom byli bez dluhů.



V klasickém kapitalismu, když podnikatel potřeboval závod, vzal si úvěr, postavil závod, vydělával a splácel. Po splacení, mu banka nebyla již tak důležitá. Růst bohatství podnikatele nezávisel od banky, ale od práce, podnikatelského a osobního štěstí a lidí, které zaměstnával. Tak nebo podobně vznikaly dynastie a možnosti přežít krize. Možnost expandovat za hranice státu – podnikatelsky, systémově a finančně, vytvořilo u většiny lidí dojem a lákavou iluzi nekonečnosti trhů a možností podle principu: První vítězí, a vítěz bere vše. Že to platí i dnes si myslí mnozí. Myslet, neznamená však vědět. Především v době, kdy nadnárodní technologické koncerny sami nic nevyrábějí. Skupují strat-up, blokující licence, patenty a financují. Na těchto činnostech je založena mantra růstu, dividend a rentier - kapitalismu. Problém pro společnost má však své kořeny ještě jinde.

V úvodu zmíněné společnosti představují dostatek pro to, aby 10 tisíce velkých, 100 tisíce středních a miliony malých podnikatelů žili trvale v úvěrové nouzi a ve stresu. Jinými slovy v dluhové pasti. To platí i pro státy, které se namlouvají, že jsou suverénní, mohou tisknout dluhopisy bez následků a beztrestně pro elity. Kde jsou ty časy, kdy bankéř mohl půjčit tolik, kolik opravdu vlastnil. Doporučuji seznámit se s historií bankovnictví ve Skotsku, s historií konání Henry Dunning Macleoda, příčin krachu Medici a správy Říšské marky, později DM až do přijetí Eura v SRN. A uvědomit si, že Jen v novinách dokážou takový zázrak - udělat článek úplně suchý, přestože je v něm samá voda (Gabriel Laub, 1928 – 1998).

Pokud mohou peníze dělat peníze, je pro mnohé těžko představitelná kritická závislost hospodářského cyklu, plné znehodnocování peněz uvnitř něho a nebezpečí mrtvého kapitálu. Na druhé straně se nabízí otázka: Kolik dolarů FED skutečně vytiskl, kdy opět vytiskne a kdo skutečně rozhoduje? Podobně je tomu s Euro. Již proto řešení post pandemických hospodářských problémů zadlužením představuje nezodpovědné rozhodnutí ze strachu před preferovaným vyhlášením řiditelného bankrotu systému, reorientací trhu z mezinárodního na vnitřní a organizací investic doma. Peníze jsou, a současně nejsou…Peníze jsou, na papíře s trvale měnící se hodnotou. To znamená, nejsou samostatné, suverénní a nelze je skladovat. Jinak je tomu se zlatem, platinou, stříbrem apod. Ty lze skladovat doma. Peníze jste spořili a pak neviditelná ruka trhu, a je zcela jedno, komu ruka patří, protože ji stejně nikdy sami nemůžete identifikovat, rozhodne o další emisi. V tom okamžiku jste chudší, nebo chudí, nebo dokonce kandidáty na bilanční sebevraždu. Proč? Politika žije v iluzi, že je možné rozmnožením peněz dosáhnout blahobytu. Když politika ani banky neručí za dluhy, potom je obecné blaho jako politická kategorie vytlačeno. Bez obecného blaha jako politické orientace ale nemůže společnost fungovat (Karl Habsburg-Lothringen).

Koronavirus přibrzdil kolo, které se musí točit, aby se systém nenávratně s námi nerozloučil. Proto česká vláda v boji diktovaným pandemií strachu z koronaviru, nevídaným informačním tsunami a pozastavením kulturního, religiózního a hospodářského života musela hrát divadlo pro veřejnost v sociální izolaci o upřednostnění zdraví společnosti a života jedince před byznysem. Od samotného začátku byl vědoucím znám výsledek. Platinový, transformující se americko – britský imperialismus, vyhrál bitvu nad zlatým evropským kapitalismem a vzal si jako rukojmí stříbrné politické a k odhození určené rezavé mediální slouhy. Hra vlády však připomíná staré a stále platné: důležitost občana, rodiny, obce, okresu, kraje a státu. Hra připomněla všem přirozený řád věcí a co je trpělivost. Žádná rostlina v období sucha nepláče (Valeriu Butulescu). Nebude - li přirozený řád přijat a respektován, bez ohledu na vývoj koronaviru, plížící se katastrofy z nedostatku vody (sucha) a systémové hospodářské krize, česká ekonomika nepřežije ani 3 – 5 let. Válku nemohou vést odborníci, ale stratégové. Odborníci pracují na plánech. Ty, jak je vidět a slyšet se nedostaly k vládě ve stresu. Nebo odborníci jsou slouhy. Zde mám na mysli strategický význam vztahu ČR k RF a ČLR.

International Crisis Group (ICG) zveřejnila ve své zprávě z 28. dubna 2020 přání přehodnotit vztah k Ruské federaci. To znamená, šance na jejich zrušení se zvětšují. Šance pro ČR mít výhodu ze zrušení sankcí, se ale se současnou politikou a osobnostmi snižují. Skutečnost, že v USA byl vypuštěn balon směrem k Bruselu, hnaný jetstreamem s přáním platit za boj mezi USA a ČLR nevěští EU nic dobrého. Až přistane balon v Bruselu, přání USA se stane příkazem. MMF se totiž již zřekl základního dokumentu s centrálními bankami - Basel 3. To je horší zpráva než svrhnutí atomové bomby na jedno město. Nemluvě o tom, že čas pracuje pro ČLR a RF. To nehledě na složitou vnitropolitickou situaci, především v RF, o které nebudu dnes psát. Připomínám pouze, že v Rusku se traduje: sucho zhodnotí moc pšenice!

Přísloví má svůj význam především v situaci, kdy prakticky všechna velká hospodářství (USA, EU, ČLR a RF) fungují na obchodu. Pouze RF od doby sankcí a ČLR od doby začátku obchodní války s USA a mediálního tsunami z pandemie strachu z koronaviru se nacházejí v dvojitém transformačním procesu: probíhá reorientace z mezinárodního obchodu a trhů na rozvoj vnitřních s odpovídajícím výrobním a exportním potenciálem pro dobu klidnější. Doba zahraničně obchodní expanse zcela jistě skončila. Přitom se nezměnila jedna z hlavních podmínek moderní ekologické, efektivní a ekonomické výroby: min. 300 milionový trh. Pro ČR to znamená oslabení exportu a vyjednávajících pozic se svými objednavateli.

Stratég musí mít schopnost a vůli konat na základě jednotného vědění, zohlednění globálních trendů a zákonů přírody již proto, že když jde o to, být, či nebýt, procesy se neodehrávají podle člověkem formulovaného práva, osobního, partajního, spojeneckého přání, nebo maloměšťáckého politikaření. V obyčejném životě platí slovenské přísloví: Dobrá studna vodu v suchu dává, dobrý přítel v nouzi se poznává. A v bankovnictví, historie Medici.

Proto není spravedlivé obviňovat kritiky EU. Jako umělý produkt již po několikáté v krátké době 5 let EU vynesla na svět i pro slepé viditelné tři zásadní skutečnosti: 1) V EU nežijí EU občané, ale občané národních států. 2) Státní hranice připomněly svoji roli. 3) Finanční a měnová politika EU se nachází mezi USD a Jüan (pokusně již v digitální formě), potažmo i ruským rublem. A v boji mezi CB států o moc a vliv na politiku. V případě Euro, pokusu o samostatnou měnovou a finanční politiku, nebo dokonce krachu Euro či EU budou všechny státy v Evropě podřízeny SRN. Mimo jiné s největším vojenským rozpočtem moderní doby. Političtí lídři budou muset současně řešit strach z trojice: 1) USA a USD. 2) Politika USA vůči EU, ČLR a RF. 3) Politika a měny RF a ČLR. Oba státy budou častěji odmítat platby v USD a Euro. Euro jako prakticky okupační a politická měna nebude pro ně zajímavé.

Pro znepokojenou a atomizovanou veřejnost se mi jeví skrytým nebezpečím její neschopnost uvědomit si, jakou cenu bude muset platit za nedávnou minulost bez války v sousedství, za přítomnost, ve které například historik Jan Rychlík tvrdí (Právo z 2. května), že politicky z osvobození Prahy v roce 1945 pro dnešní Českou republiku nevyplývá nic. O naději na dovolenou v 2021a budoucnosti státu nemluvě. Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, když dnešní mládež převezme do svých rukou kormidlo řízení. Je to mládež nedisciplinovaná, drzá, nesnesitelná, řekl Hesiodos, řecký básník. Strach a sucho ztrácejí moc a sílu přidáním vlastního bytí toho, kdo umí naslouchat a poučit se z minulosti. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell