Svátek má: Lubomír

Politika

Velikost textu:

Bašta: Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku

Bašta: Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku

Každý seriózní odhad příštích osudů našeho státu se musí opírat o kritickou analýzu současného stavu naší vlasti. Píše v komentáři Jaroslav Bašta.

Jaroslav Bašta
14.duben 2017 - 03:20

Predikce budoucího vývoje by měla vycházet z našeho minulého chování jako pospolitosti žijící na daném území. Když to stručně shrnu, Češi se vždy snažili stát se součástí většího, klidně i nadnárodního celku (Země koruny české za posledních Přemyslovců a Lucemburků, Habsburské soustátí) za předpokladu, že jim vyhovoval. Pokud ne, spíše se ho snažili reformovat dle svých představ, což vícekráte vedlo k rozpadu takového nadstátu. Klasickým příkladem je osud Rakouska – Uherska a Sovětského svazu. Upřímně míněná česká snaha o nápravu věcí ničila v minulosti velké říše účinněji než otevřené vzpoury. Myslím, že nazrál čas, abychom se v zájmu své budoucnosti zase začali snažit reformovat Evropskou unii, chceme-li vzít zase svůj osud do vlastních rukou.

Existuje několik důvodů, proč nelze Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 24 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity. Nemáme skutečnou armádu, jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Současná migrační krize ukázala, jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu – střeženou vnější hranici Evropské unie.

O tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem Západu, především Německa, mluví už i oficiální vládní analýzy. Odliv výnosů převyšuje dvakrát příliv investic. V klíčových oborech jako vodárenství a energetika dokonce čtyřikrát. Za dobu existence ČR objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována – například český obranný průmysl.

K úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu ve druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změnu ústavy v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba střežit. Za posledních sto let již počtvrté...

Naši protektoři v tomto mají pravdu. Každá kolonie má tendenci se pozvolna emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě před sto lety na sklonku První světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí. Přerod monopolárního světa na nové multipolární uspořádání s několika novými centry zřejmě zapřičiní rozpad Evropské unie.

Přinejmenším v její současné podobě uskupení s hlubokým deficitem vnitřní demokracie a sebevražedné zahraniční politiky. I v tom poměrně krátkém čase, který zbývá do vypuknutí horké fáze evropské krize, můžeme učinit mnohé pro to, abychom přežili jako demokratický stát ve stávajících hranicích.

Bašta: Čeká nás opakování války Severu proti Jihu?

Musíme začít mluvit otevřeně o našem současném podřízeném postavení a zabránit dalšímu prohlubování naší koloniální závislosti. Začněme znovu budovat svůj stát a vrátit ho jeho občanům. Znamená to podniknout velmi nepopulární kroky a zvrátit privatizaci vody, energie a přírodních zdrojů, abychom nebyli vydíratelní. Nesmíme se bát narušit sociální smír a vést boj za zvýšení mezd. Prvním předpokladem pro tuto zásadní změnu politického kurzu představuje odstranění stávajících politických elit.

Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace. To znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energií a surovin. Jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky. Nejlépe je to vidět na neutuchající mediální kritice prezidenta Miloše Zemana, který tento typ ekonomické diplomacie dlouhodobě prosazuje.

Součástí ekonomické emancipace bude i zvýšení mezd na úroveň, která odpovídá současné produktivitě práce, odhady mluví o zhruba dvojnásobku ve srovnání se současnou úrovní. Samozřejmým předpokladem dalšího rozvoje je návrat k plnohodnotnému vzdělávání, které musí reflektovat budoucí potřeby ekonomiky, zejména však vyvést nejmladší generaci z bažiny digitální demence, do níž mimo jiné i v důslednu unijních reforem absolventi českého školství zabředávají. Výchova digitálního proletariátu opravdu nesmí být naším cílem. Musíme mít na paměti, že již před více než sto lety naše vzdělávací soustava vychrlila takové množství vzdělaných lidí (techniků, lékařů, umělců, pedagogů), že museli hledat uplatnění za hranicemi Rakouska - Uherska zejména ve státech na východě a jihu od nás. Jejich vliv byl tak výrazný, že se docela vážně mluvilo o české kulturní okupaci.  Právě tito vzdělanci velmi usnadnili pozdější ekonomickou expanzi československých firem a zasloužili se o dobrou pověst naší země. A to naši předkové v počátcích národního obrození vlastně začínali od nuly, obavy z české kulturní okupace Balkánu a carského Ruska přišla již po několika desetiletích v druhé a třetí generaci obrozenců.

Záměrně připomínám české národní obrození, protože současná situace v Evropě nasvědčuje tomu, že jsme se po dvou stoletích znovu dostali do situace, kdy řešíme základní otázky naší národní existence. Na nás dnes leží rozhodnutí, jakou cestou se vydá naše společnost a stát – zda se staneme součástí vymírající evropské civilizace, která dobrovolně podlehne populačnímu a náboženskému tlaku svých jižních sousedů a zdvořile během tří generací vymřeme, nebo se vydáme svoji vyzkoušenou cestou, a všem navzdory přežijeme, zachováme svůj jazyk i kulturu.

Poprvé v našich novějších dějinách se zdá, že osudový evropský konflikt nezačne u nás, nepochybně se však bude odehrávat v našem západním a jižním sousedství. Tím získáme to nejdůležitější, co ostatním bude chybět – čas a možnost volby. Ovšem prvním a základním předpokladem toho, abychom dostali tuto šanci, je, že si v současné době zachováme zbytky své suverenity, což znamená žádná cizí vojska na našem území. O tom, kdo a za jakých podmínek může přijít na naše území musíme i nadále rozhodovat jen my sami.

Co se budoucnosti týká, jsem optimista, protože si myslím, že poznání, že svět již není bezpečný a totální náboženská, etnická , jazyková a kulturní odlišnost zájemců o náš skromný blahobyt v nás probudí nejen obranné instinkty, ale také chuť k životu.
    
 (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)