Svátek má: Liliana

Politika

Velikost textu:

Čermák: K čemu je nám minulost ? Bylo či nebylo

Čermák: K čemu je nám  minulost ? Bylo  či nebylo

Otázka v názvu není až tak banální, jak se na první pohled někomu může zdát. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
18.leden 2018 - 07:20

Zvláště ne poté, co proběhla ve zprávách informace o tom, jak se Mgr. a Mgr. Jakub Michálek (dvaceti devítiletý šéf poslaneckého klubu Pirátů, absolvent MMF UK v oboru teoretická fyzika a práva na PF MU)  zmínil v souvislosti s prvním prezidentem republiky v parlamentním imunitním výboru, že TGM údajně říkal, že ne všechno co najdete na internetu musí být pravdivé. Sklidil za to v médiích patřičné ocenění,  což jej mohlo přivést k úvaze, že by si měl své obzory trochu doplnit (nečetl jsem ale, že by se kvůli svému výroku kál).

Možná to bylo jen přebreptnutí, kdo ví? To tvrzení je ovšem neuvěřitelné, což umožňuje hledat i jiné vysvětlení. Třeba je to varovný signál  o stavu skutečné vzdělanosti v této společnosti. Konkrétně, že  je tady to, co bylo už delší dobu předvídatelné. Konkrétně absence základní časoprostorové orientace v nedávné a nejspíše i v dávnější minulosti vyskytující se nikoliv   jako dříve jen u špatně vzdělavatelných jedinců. Začíná se nejspíše vyskytovat i u lidí, kteří  se  dali na politickou dráhu  a zdánlivě jsou vybaveni slušným vzděláním.  Dříve se to projevovalo  spíše u lidí se špatnou mluvou. Jinými slovy: může to signalizovat  specifickou poruchu myšlení i u těch, u kterých  by to  nikdo moc nečekal  (otitulovaní jedinci např.). Otázkou je jen, zda  nejde o začátek specifické epidemie  spojené s rozpadem jejich orientace v české minulosti.

Mohlo by se na tom podepsat   více vlivů  i příčin. Některé z nich  patří do kategorie tzv. staré vesty, tedy už  delší dobu známých poruch. Jako třeba to, že jde o důsledek dlouhodobé  tragické situace v přípravě nových pedagogů pro výuku dějepisu a  historiků  od základních škol až po university  (a následně pak i žáků či studentů). Zmatení chronologie se pak dá kvalifikovat jako projev chaosu v orientaci v minulosti. Mohlo by jít i o  logický důsledek  dlouhodobé ideologizace výkladu českých  i světových dějin. Tedy o míchání  následků s příčinami procesů či  o  záměnu časové souslednosti, k nimž v české společnosti došlo a dochází, někdy zcela záměrně.


Michálkův výrok by pak  jen svědčil o nárůstu  projevů  této neblahé  reality. Mj. i o nevýkonnosti  akademických i jiných ústavů  působících ve sféře výzkumu minulosti – zvláště pak  ÚSTR. S tím  totiž neznalost minulosti také souvisí. Měli bychom se tedy snad smířit s faktem, že nejen  do veřejné  lokální, ale i  do tzv. vyšší politiky, kde  již nastupuje nová generace  nejen ambiciózních, ale také nedovzdělaných mladých inteligentů z českých vysokých i nižších škol,  dorazil tento defekt? Potom by však znamenalo připravit se na něco mnohem horšího. Michálkův  výrok může být ale jen  jednou z  prvních vlaštovek tohoto procesu, které ovšem ještě  nemusí dělat  jaro. Mohou přijít ještě horší, ne-li přímo tragické  defekty, které s tímto procesem  souvisí. V tom případě bude – tím bychom si mohli být jisti – hůře. Může to však znamenat i něco mnohem horšího, totiž že  již je to tady.

Leccos signalizovalo už dění v českém parlamentu 8. listopadu 2012, kdy byl schválen zákon o církevních restitucích. Žádní politici, kdyby byli jen trochu orientovaní v novověkých  i moderních českých dějinách by něco takového nemohli schválit. Natož pak 101 poslanců a tento den (údajná bitva na Bílé hoře)! Totéž ovšem také platí i o poměrech na Ústavním soudu, kde jen čtyři soudci  (výrazná minorita v tomto sboru údajně nejuznávanějších právníků a soudců) dokázali vznést námitky proti tomuto zákonu, jehož text dokazuje, že   schvalovatelé neměli ani ponětí o tom, o co a  o jaké zlodějny a podvody se opíraly nároky katolické církve.

Zlé na tom všem je především  to, že v každodenním životě  představuje orientace v minulosti českého národa klíčový faktor ovlivňující naši schopnost přemýšlet  a  tedy i rozhodovat se o sobě i o společnosti, v níž žijeme. Nejde totiž  jen  o tu  minulost, kterou známe z konzumace různých produktů domácích i cizích literátů či údajných odborníků, dnes čím dál více nahrazovaných diletantskými a nejspíše i úplatnými scénáristy  filmových studií či  televizních společností  v podobě stále více zjednodušovaných a zfušovaných představ o tom, co se kdy a  jak stalo. Jde o deformaci tzv.  živé minulosti, která nás všechny, byť ne vždy viditelně formuje.

Jádro problému netkví totiž jen  v souboru poznatků o tom, co (a  také proč) se kdy stalo, ale v aplikaci těchto znalostí do naší každodenní činnosti, do našeho učení se životu ve velké společnosti. Podstatné je totiž  to, jak tato minulost působí  v nás  i na nás. Každý máme totiž za sebou různé příběhy ze svého života. Tak jak se sami vyvíjíme od dětského, přes dospělý a dospělejší  věk ke stárnutí,  skládáme z nich svoji osobní minulost. Zrovna tak to ale probíhalo a stále probíhá kolem nás. U našich rodičů  a jiných blízkých  lidí až po celou domácí společnost, k níž se hlásíme, včetně ostatních společností  tvořících dnešní lidstvo, s nimiž sdílíme  život na této planetě.  Tento proces  není jen přímočarý. Může to působit i zpětně v rámci našeho  úsilí orientovat se v tomto vysoce proměnlivém světě  a probíhat  tedy po různých, často silně individuálně modifikovaných  trajektoriích. Navíc se to vše neustále prolíná s životy našich předků, které známe většinou jen z vyprávění a někdy i   z učebnic, resp. z přehledů, v nichž jsou chronologicky uspořádané událostí, jejichž aktéry oni i my sami byli.


Toto vzdělávání se  je důležité. Dá se říci, že je to přímo klíčové pro formování  našeho  způsobu myšlení a života,  resp. naší identity. Tedy  i pro naše chování v rodině, ve společnosti i jinde.  Historie jako učitelka života – to není  nějaká prázdná fráze, floskule. To je holý fakt. Z čeho jiného bychom se ostatně měli poučit o sobě i o lidech jako takových, pokud bychom neznali něco z historie. Nemusíme být kvůli tomu dějepisci. Stačí být vnímavější ke svému životu. Jedině tak máme šanci  se dovědět  něco o mantinelech dění kolem nás. Nemusíme studovat do detailu ani to které období našich dějin (jak těch osobních, tak i dějin společnosti v níž žijeme. Stačí k tomu málo, třeba mít trochu respektu k minulosti. Dříve či později dojdeme k potvrzení závěru, že vnímání souběhu našeho života a života české společnosti je životně důležitý faktor pro naše sociální i osobnostní zrání, resp. k formování  vhodných strategií.

Ani mladý politik z pirátské strany  tedy nemusí číst sebrané spisy TGM, aby se něco dověděl  o tom, proč a v čem jsou dílo i život důležité pro každého z nás.  Snad by je číst ani neměl, aspoň ne celé. Mnohé knihy TGM jsou totiž již beznadějně zastaralé. Stačilo by být jen  otevřenější k minulosti a nechovat se k ní jako hulvát, pro kterého jsou nedávné i dávnější dějiny jen staré krámy  a jiná veteš.  Michálek možná  jen měl smůlu, že  jeho výrok byl ve veřejnosti zaznamenán a medializován. Kolik  ale existuje lidí aspirujících  dnes na vedení této společnosti s podobnými mezerami ve vnímání  ubíhajícího času, to  nevíme. Možná je jich už požehnaně. Měli bychom  být k tomu všemu citlivější. Je zde totiž reálná hrozba. Někdo by ji pojmenoval ztrátou identity, jiný třeba   ztrátou skutečných elit  s přiměřenou autoritou, bez nichž  nejsme schopni  nejen toho, čemu se říká vlastenectví  a  získat schopnost směřovat vpřed. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)