Svátek má: Doubravka

Zprávy

Velikost textu:

Ján Čarnogurský: Cesta Arménie k porážce

Ján Čarnogurský: Cesta Arménie k porážce

Arménské dějiny se odhadují na 3000 let. Arménský král uznal křesťanství jako státní náboženství v roce 301, první na světě, dříve než Římská říše. Vcelku malý národ si udržel dlouhé dějiny díky schopnostem, ano, genialitě svých příslušníků, píše Ján Čarnogurský.

Ján Čarnogurský
26. listopadu 2020 - 06:20

Od 14. do 19. století byly v područí Turků, začátkem 19. století východní Arménie vstoupila do Ruské říše, západní zůstalo v Turecku a v roce 1915 na Arménech vyzkoušeli Turci první genocidu v novověku. Po občanské válce v Rusku Arménie zůstala v Sovětském svazu jako Svazová republika, ale historická část Arménie, Náhorní Karabach, se stal autonomní součástí Ázerbájdžánu bez územního spojení s Arménií. Územní spojení si Arméni vybojovali při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Téměř ho ztratili v poslední válce v tomto roce. Cesta k poslední vojenské porážce v Náhorním Karabachu ze strany Arménů vůbec nebyla geniální.

Poslední staletí novověku prokázaly, že navzdory všem problémům, strategickým geopolitickým spojencem Arménů je Rusko. Poslední arménská vláda na čele s předsedou Nikolou Pašinjanom to nepochopila. V roce 2008 byl zvolen prezidentem Arménie Serž Sarkisjan. V naší terminologii občanské organizace začaly proti vládě demonstrace spojené s nepokoji. Podpalovali obchody, auta, propukl vandalismus. Vláda vydala zatykač na Pašinjana, ale on se ztratil. Později se ukázalo, že se skrýval na velvyslanectví USA. Po půl roce musel velvyslanectví opustit a tehdy ho zatkli. Ex-prezident Ter-Petrosjan nabídl Pašinjanovi místo ve své straně a Pašinjan se dostal do parlamentu. V dubnu 2018 propukly opět nepokoje a na jejich vlně se Pašinjan stal předsedou vlády. Jeho vláda odhodila staleté geopolitické zkušenosti a nasměrovala Arménii na trockizmus v modrém. Lev Trockij chtěl rozpoutat socialistickou revoluci na celém světě, trockizmus v modrém chce na celém světě demokracii západního střihu, lidská práva jako je definují New York Times a vládu deep state. Překážkou na takové cestě bylo Rusko.

Arménie byla státem východního NATO (i názvem) ODKB - Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Podle smlouvy Rusko má v Arménii vojenskou základnu. Pašinjanova vláda potichu usilovala o zrušení základny. Přestože v Rusku žije asi 2,5 milionu Arménů, skoro tolik jako v Arménii, Pašinjanova vláda dělala odlišnou politiku od Ruska. Neuznala přechod Krymu z Ukrajiny do Ruska. Usilovala o členství v Evropské unii, nechápající, že Evropská unie nedokáže ochránit Arménii před Ázerbájdžánem. Nepochopila závažnou a pro Arménii nepříznivou změnu přechodu Turecka na ruskou stranu v roce 2015.

Rusko mělo nyní na vážkách rozhodování na jedné straně nevděčné Arménie a jednak globální výhody z Turecka na své straně. Vyvažování protikladných sil je pro velmoci téměř běžné. USA dodávají zbraně na jedné straně Egyptu a Saúdské Arábii, na druhé straně Izraeli. Rusko muselo dodávat zbraně jednak Arménii, na druhé straně Ázerbájdžánu. Ale Arménie se vědomě zbavovalo svého jediného geopolitického spojence. Arméni žili ve vědomí svého vojenského mistrovství. Ve válce v letech 1991-2 na vyhánění Arménů z Ázerbájdžánu dokázali odpovědět vyhnáním Azerů z Náhorního Karabachu, dobytím města Šuša, které má strategickou polohu nad Karabachem a dobytím Lačinského průsmyku, územního spojení Karabachu s Arménií. Ázerbájdžán se pokusil o odvetu v roce 1994, ale válku opět prohrál a Arménie obsadila 7 okresů z vnější strany svých hranic jako bezpečnostní předpolí.

Tentokrát se Ázerbájdžán připravoval na válku důkladněji. Nakupoval zbraně v Rusku, v Izraeli, na Ukrajině a - bohužel - i na Slovensku. V Izraeli nakoupil drony, které se ukázaly jako nový, účinný druh zbraně. Na Slovensku koupil rakety krátkého doletu. Slovenské ministerstvo hospodářství dostalo na stůl jako konečného odběratele Izrael, ale v Izraeli se zahřály na letišti jen pár hodin a pokračovaly v létě do Baku. Slovenské ministerstvo hospodářství a ministerstvo zahraničí nepřipravily smlouvu tak, aby to nebylo realizovatelné. 27. září Ázerbájdžán zaútočil. Téměř měsíc Náhorní Karabach držel dosavadní hranice, ale rozdíl ve velikosti a v kapacitě obou stran se projevil. Azerové začali postupovat. Turecko pohrozilo, že pošle do Ázerbájdžánu i džihádisty ze Sýrie a asi tak udělalo. Pašinjan udělal přímo velezrádná rozhodnutí. Řádná arménská armáda nešla na pomoc Karabachu, do Karabachu šli z Arménie jen dobrovolníci.


Potvrdilo se, že Arménii pomůže jen Rusko. Ruský ministr zahraničí Lavrov dvakrát pozval do Moskvy kolegy z Baku a Jerevanu, dvakrát uzavřeli i dohodu o příměří, ale dohoda trvala vždy jen několik hodin. 24. října pozval oba ministry do Washingtonu ministr Mike Pompeo, ale žádnou dohodu neuzavřeli a USA neměly vliv na to, aby strany přiměly k dohodě. Opět se ukázalo, že jedinou jakžtakž vlivnou mocností v regionu je Rusko.
Arménská vláda na čele s Pašinjanem měla požádat Rusko o pomoc podle smlouvy ODKB. Azerové si sice dávali pozor a útočili jen na území Karabachu, na které se smlouva ODKB nevztahuje, ale válečné detaily by se našly (sestřelení ruského vrtulníku nad Arménií). Pašinjanova vláda však Rusko o pomoc nepožádala. Jak později odhalil prezident Putin, na jednáních ministrů v Moskvě Rusové zprostředkovali návrh dohody o příměří, který sice obsahoval nějaké vrácení území Karabachu Ázerbájdžánu, ale ne tolik jako závěrečná dohoda, která již reagovala na hlubší postup ázerbájdžánské armády do nitra Karabachu. Arméni ji nepřijali, protože po předešlých vítězstvích by to znamenalo první ústup Arménů a ztrátu území.

Závěrečnou dohodu podepsali, protože hrozilo obsazení celého Karabachu. Rusové nakonec zachránili Arménům asi třetinu území Karabachu, hlavní město Stepanakert a Lačinský průsmyk jako územní spojení Náhorního Karabachu a Arménské republiky. Strategické město Šuši drží ruští vojáci. Dosáhli, že hranice Karabachu a Ázerbájdžánu chrání ruští vojáci (mírotvorci) a žádní jiní, zejména ne turečtí vojáci. Arménie, včetně Karabachu, ztratilo 4 - 5 tisíc padlých vojáků a civilistů, ztráty Ázerbájdžánu nejsou známy. Ázerbájdžán získal územní přechod ze své enklávy Nachičevan, ležící na hranicích mezi Arménií a Tureckem, do vlastního Ázerbájdžánu.



Ačkoliv válka přinesla Arménům velké ztráty, po oznámení dohody vypukly v Jerevanu demonstrace proti vládě za její podpis. Arméni byli příliš zvyklí jen na vítězství, dohoda oslabila existenční základy celé Arménie. Premiér Pašinjan, který dohodu podepsal, se musel skrývat. Později demonstranty demagogicky vyzval, aby předložili návrh postupu jako sebrat Ázerbájdžánu obsazené území a on odstoupí. Nyní už takový postup neexistuje, ale Pašinjan způsobil porážku Arménů celou svou politikou.
 
Jedinou nadějí Arménů je nyní udržet Rusko v Arménii (základnu) a v Karabachu (mírotvorci). Těžko může dělat takovou politiku Pašinjanova vláda, která dosud dělala přesný opak. Před Armény stojí komplikovaná výzva - udržet mírovou dohodu, kterou podepsal Pašinjan a zároveň kultivovaně odstranit Pašinjana. Slovenská televize měla v Náhorním Karabachu reportážní štáb. Emotivně zprostředkoval divákům bídu obyvatel Karabachu, kterým rozbombardovali domy a zabili příbuzné. Jistě zaujalo plánovačů v štábech NATO, že v televizní reportáži rusky vypovídali obyvatelé Karabachu a televize jejich výpovědi překládala do slovenštiny. Nebylo to nutné, Slovenští diváci jejich ruštině rozuměli.

PS .: Po podepsání dohody a nástupu ruských mírotvorců turecký parlament schválil vyslání 50 tisíc tureckých vojáků do Ázerbájdžánu. Události v Arménii / Náhorním Karabachu ještě možná nejsou u konce, dodává Ján Čarnogurský, advokát, dlouholetý disident, zakladatel a první předseda KDH a  bývalý premiér SR
.
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)