Když se dnes mluví o výstupu na Everest, většina lidí si představí komerční expedice, satelitní telefony, kyslíkové lahve, fronty pod vrcholem a sociální sítě plné fotografií z takzvané střechy světa. Jenže ještě před třiceti lety existovali lidé, kteří považovali horolezectví za něco úplně jiného. Ne za turistiku v extrémní nadmořské výšce, ale za osobní souboj člověka s vlastním strachem, vyčerpáním a přírodou. Jedním z nich byl švédský dobrodruh Göran Kropp, muž, který se rozhodl, že na Everest nepojede letadlem, ale na kole.

Na podzim roku 1995 vyrazil ze Stockholm tehdy devětadvacetiletý Kropp na bicyklu naloženém více než stovkou kilogramů vybavení. Nečekal ho cyklistický výlet po Evropě, ale cesta dlouhá přibližně třináct tisíc kilometrů. Vedla přes Evropu, Turecko, Írán, Pákistán a nakonec až do Himálaje. Bez doprovodného týmu, bez kameramanů, bez sponzorského cirkusu. Jen člověk, silnice a posedlost, kterou dnes už téměř nelze pochopit.

Právě v tom je jeho příběh tak fascinující. Současná doba miluje výkon, ale často jen tehdy, pokud je dokonale natočený, prodaný a sdílený. Kropp patřil ještě do staré školy dobrodruhů. Nepotřeboval záběry z dronu ani marketingovou agenturu. Stačilo mu vědomí, že cestu vykonal poctivě od prvního kilometru až po poslední krok na vrcholu.

Na Everest dorazil v dubnu 1996. Už samotný příjezd do základního tábora po měsících šlapání působil mezi ostatními expedicemi téměř neuvěřitelně. Zatímco jiní přijeli vrtulníkem nebo karavanou nosičů, Kropp si opřel kolo o kámen pod nejvyšší horou světa a začal se připravovat na výstup.


Dne 3. května 1996 se Kropp dostal na jižní vrchol Everestu. Od skutečného vrcholu ho dělilo přibližně sto výškových metrů. Pro mnoho lidí by to byl okamžik, kdy za každou cenu pokračovat. Jenže Kropp se otočil a sestoupil dolů. Pochopil, že je pozdě a že návrat za tmy by znamenal téměř jistou smrt.

Právě tady se láme rozdíl mezi dobrodruhem a hazardérem. Moderní kultura často obdivuje jen vítězství, ale v horách bývá největším vítězstvím schopnost otočit se zpět. Everest je plný mrtvých lidí, kteří byli jen několik minut od vrcholu a odmítli přijmout realitu.

Krátce po Kroppově sestupu zasáhla Everest tragédie, která vstoupila do dějin horolezectví. Katastrofa z května 1996 tehdy zabila osm horolezců během jediné bouře. Událost později proslavila kniha Into Thin Air od novináře a horolezce Jon Krakauer. Zatímco se nahoře bojovalo o přežití, Kropp pomáhal nosit léky a materiál zraněným a vyčerpaným lidem. Nebyl součástí mediálně sledovaných expedic, přesto patřil mezi ty, kteří v chaosu skutečně pomáhali.

O tři týdny později vyrazil znovu. Tentokrát uspěl. Dne 23. května 1996 stanul na vrcholu Mount Everest úplně sám, bez kyslíku a bez šerpů. Ve výšce téměř devíti kilometrů nad mořem dýchal jen řídký himálajský vzduch. A potom udělal něco, co jeho příběh proměnilo v legendu. Nesedl do vrtulníku ani do letadla. Znovu nasedl na své kolo a vydal se zpět do Švédska.

Kropp později dokázal i další mimořádné výkony. Vylezl například také na K2, druhou nejvyšší horu světa, kterou mnozí horolezci považují za nebezpečnější než Everest. I tam lezl bez kyslíku a prakticky bez podpory.


Ironie jeho smrti působí téměř literárně. Muž, který přežil zónu smrti pod Everestem a dokázal se sto metrů pod vrcholem otočit, protože respektoval horu, zahynul na obyčejné skále kvůli technické závadě. V horolezectví však podobné paradoxy nejsou výjimkou. Hory totiž neodměňují odvahu ani zkušenosti automaticky. Někdy rozhodují centimetry lana, kus kovu nebo okamžik nepozornosti.

Příběh Görana Kroppa dnes připomíná dobu, kdy ještě dobrodružství nebylo součástí reklamní kampaně. Kdy člověk nepotřeboval sdílet každou minutu své cesty, aby měl pocit, že skutečně žije. Kropp jel na Everest na kole, protože mu připadalo poctivé dojít až na konec vlastní myšlenky. A právě proto jeho jméno stále přežívá mezi lidmi, kteří věří, že skutečná odvaha nezačíná na vrcholu, ale v okamžiku, kdy se člověk rozhodne vyrazit.