Ale tato bitva měla pro naší zemi, Evropu a dokonce svět velmi podstatný význam. Byla to největší bitva, jaká se na našem území kdy odehrála a po „bitvě národů“ u Lipska z roku 1813 to byla druhá největší bitva 19. století. Bojovalo v ní na obou stranách dohromady téměř půl miliónu vojáků (přesně 436 000), a ztráty (během jediného dne) dosáhly 55 000 mrtvých a zraněných. Rakouská armáda prohrála špatnou taktikou i horší výzbrojí a její porážka měla závažné důsledky.

Tato bitva a tato válka byly významným mezníkem v naplnění politické strategie pruského kancléře Otto von Bismarcka, kterým bylo sjednocení Německa, po staletí rozděleného na desítky států a státečků, pod pruským vedením. Prusko bylo významnou vojenskou mocností a rychle se rozvíjelo.

Rakousko bylo do té doby považováno rovněž za jeden z německých států, a to dokonce ten nejvýznamnější, neboť Habsburkové byli historicky dědičnými císaři Svaté říše římské národa německého, i když jejich državy obsahovaly i řadu zemí za jejími hranicemi.

Sny německých vlastenců o sjednocení Německa, inspirované Velkou francouzskou revolucí, proto narážely na problém, jak tento vznešený cíl naplnit – zda s Rakouskem, nebo bez něho. Svatou říši římskou zrušil roku 1806 Napoleon a Rakousko se stalo císařstvím, jehož velká většina teritoria i obyvatelstva nebyla německá, přestože Němci této říši vládli. To komplikovalo myšlenku sjednocení na velkoněmeckém principu, tj. se zahrnutím Rakouska.

Bismarck vládnoucí stále sílícímu dynamickému militaristickému Prusku se rozhodl uskutečnit sjednocení na maloněmeckém principu a pod pruským vedením, jak se tehdy říkalo „krví a železem“. V cestě mu stála habsburská monarchie, která měla v Německém spolku, který nahradil starou středověkou říši, dosud podstatný vliv.

Bismarck, který byl jedním z největších stratégů a diplomatů v evropské historii, Rakousko nejprve vylákal ke společné válce proti Dánsku, kterému v ní byly odňaty Šlesvicko a Holštýnsko. Poté si spory o správu těchto vévodství vzal za záminku k eskalaci vztahů s Rakouskem, uzavřel spojenectví s nově sjednocenou Itálií, která toužila po rakouském Benátsku, a válka byla na světě.

Trvala jen krátce, pouhých 7 týdnů, ale proměnila Evropu. Rakušané sice porazili Italy, ale nebylo jim to nic platné, o výsledku války se rozhodlo v Čechách.

Rakousko bylo vytlačeno z Německa, které bylo o 5 let později definitivně sjednoceno Pruskem po spektakulární porážce Francie v bitvě u Sedanu. V dobytých Versailles bylo roku 1871 slavnostně vyhlášeno Německé císařství – nová evropská supervelmoc.

Pro rakouské Němce znamenal vznik nové sjednocené německé velmoci v sousedství zásadní dilema. Až do roku 1866 patřili k Německu, byť monarchie sahala daleko za jeho hranice. Po válce zůstali za jeho hranicemi a měli nadále žít v jednom státě ne se svými německými krajany, ale s Čechy, Slováky, Maďary, Poláky, Rumuny, Italy a Jihoslovany. Sjednocením Německa ztratilo Rakousko pro německé nacionalisty svůj původní smysl, porážkou v prusko-rakouské válce bylo mocensky výrazně oslabeno a odsunuto z centra evropské politiky na jihovýchod. Místo tradičního soupeře Francie se nyní mělo utkávat o vliv na Balkáně s Ruskem.

Zatímco Češi až do první světové války stále viděli v mnohonárodní monarchii ochranu pro svou národní existenci, u Němců, jež začal stále více ovládat velkoněmecký šovinismus hledící do Berlína, to měli Habsburkové daleko komplikovanější. Právě tato změna vyhrotila vztahy mezi národy v monarchii a oslabila její moc. Máme tendenci připisovat rozpad monarchie nacionalismu neněmeckých národů údajně trpících v pověstném „žaláři“. Ve skutečnosti se o něj daleko více zasloužil nacionalismus německý. Vždyť také na konci první světové války samostatná Republika Německé Rakousko byla vyhlášena o týden dříve než Československo a předpokládala své spojení s Německem.

Porážky Rakouska v prusko – rakouské válce využili Maďaři a prosadili rakousko-uherské vyrovnání, jež rakousko-uherské císařství proměnilo v jakousi konfederaci, v níž si vládu rozdělili Němci a Maďaři. Loajalita obou vládnoucích národů vůči společné říši se vytrácela, jejich šovinismus živil nacionalismus ovládaných národů a jejich antagonismy.
Ty byly v českých zemích neřešitelné. Čeští Němci považovali české země za odvěkou součást Německa, stejně jako jí byly rakouské země, zatímco české národní hnutí vidělo země koruny české jako zvláštní, od Německa oddělenou a odlišnou entitu. Němečtí nacionalisté hledící k Berlínu vetovali jakékoliv ústupky snahám o českou emancipaci a snili o velkoněmeckém projektu Mitteleuropy pod německým vedením. Právě české pohraničí a multietnická Vídeň byly semeništěm extrémních názorů, z nich pak na počátku XX. století vyrostl německý nacismus.

U nás máme tendenci připisovat tragické vyústění česko-německého soužití pouze krizi 30. let a druhé světové válce. To by však bylo velké a falešné zjednodušení. Tragédie měla hluboké kořeny a připravovala se daleko dříve. Bitva u Hradce Králové a její důsledky byly jedněmi z nich. I proto stojí za to si jí připomínat a snažit se historii rozumět. Byla by velká škoda, kdybychom si při vzpomínce na ni vybavili jenom dobový populární popěvek o českém kanonýru Jabůrkovi, který „tam u Královýho Hradce … u kanónu stál, a pořád ládo, ládo, ládoval“.