Yttrium není kov, o kterém by se běžně mluvilo. Přesto se bez něj neobejdou některé polovodiče, lasery, energetické technologie ani speciální povlaky chránící letecké motory před extrémními teplotami. Proto je důležité, že prakticky veškeré světové dodávky tohoto kovu pocházejí z Číny. Když Peking v dubnu 2025 zařadil yttrium spolu s dalšími vzácnými zeminami pod exportní kontroly, zahraniční dodávky se téměř zastavily a nedostatek postupně zasáhl americký letecký, energetický i polovodičový průmysl.

Ještě významnější je způsob, jakým Čína s dodávkami zachází. Do Spojených států několik měsíců yttrium prakticky neposílala, před jednáním prezidentů Si Ťin-pchinga a Donalda Trumpa ale část exportu obnovila. Později se dodávky znovu utlumily a na jaře následovala další větší zásilka po zásahu Bílého domu ve prospěch americké firmy, která měla problémy získat exportní licenci. Japonsko zase po politickém sporu s Pekingem téměř přestalo yttrium dostávat úplně.

To už není běžná obchodní politika. Čína zjistila, že nemusí zavádět otevřené embargo. Stačí dávkovat kritickou surovinu podle toho, s kým zrovna vyjednává a na koho chce zatlačit.

Peking drží nejslabší místo západního průmyslu

Čínská síla nespočívá jen v samotné těžbě. Rozhodující je její dominance v rafinaci, separaci a zpracování kritických surovin. Tyto části řetězce Evropa po desetiletí nechávala odcházet jinam, protože výroba v Číně byla levnější. Dnes zjišťuje, že ekonomická úspora se změnila ve strategickou závislost.


V tom je skutečná síla její pozice. Nemusí Evropě nebo Spojeným státům vypnout celé dodávky. Stačí omezit množství, prodloužit schvalování nebo zvýhodnit jednoho odběratele před druhým. Výrobní problémy pak vzniknou tisíce kilometrů od čínských dolů, v továrnách, které samotné yttrium možná nikdy ani přímo nekoupily.

Yttrium je pouze nejnovější ukázkou širšího problému. Podobná závislost existuje u gallia, germania, dysprosia, terbia a dalších materiálů potřebných pro elektroniku, elektromotory, energetiku nebo obrannou výrobu. Moderní průmysl tak může stát na několika gramech kovu, jehož dodávky kontroluje geopolitický soupeř.

Evropa má strategii. Realita je podstatně pomalejší

Evropská unie svou zranitelnost zná. Critical Raw Materials Act stanovuje, že do roku 2030 by měla EU sama vytěžit alespoň 10 procent roční spotřeby strategických surovin, 40 procent zpracovávat a 25 procent získávat recyklací. Zároveň má zajistit, aby u žádné strategické suroviny nebylo více než 65 procent spotřeby v příslušné fázi zpracování závislé na jediném státu mimo EU. Na papíře je to zásadní obrat. V praxi je ale Evropa stále výrazně pomalejší než problém, který se snaží řešit.


Komise uvádí, že od prosince vytvořila rámec pro mobilizaci přibližně 1,7 miliardy eur. Ve Spojených státech byly mezitím podle Reuters schváleny dohody na projekty kritických surovin v hodnotě téměř 40 miliard dolarů. Rozdíl dobře vystihuje evropský problém. Brusel už ví, co musí udělat, ale stále postupuje tempem běžné průmyslové politiky ve chvíli, kdy Čína používá suroviny jako okamžitý nástroj mocenského vyjednávání.

Česká továrna nemusí znát yttrium, aby kvůli němu stála

Pro Českou republiku je tato závislost méně viditelná, ale o to nebezpečnější. Český průmysl je hluboce zapojen do německých a dalších evropských řetězců v automobilovém průmyslu, strojírenství, elektronice, energetice i obranné výrobě. Kritické suroviny do českých továren často nepřicházejí v pytlích nebo kontejnerech, ale už ukryté v magnetech, senzorech, elektromotorech, elektronice nebo speciálních slitinách.


Tady se ukazuje slabina evropské debaty o strategické autonomii. Evropa může investovat do armády, čipů, elektromobility nebo energetiky, ale pokud materiály potřebné pro jejich výrobu kontroluje jiná mocnost, její autonomie má tvrdý limit.

Čína přitom nemusí Evropu od kritických surovin odstřihnout úplně. To by poškodilo i její vlastní obchod. Mnohem účinnější je držet dodávky dostatečně otevřené, aby výroba pokračovala, ale dostatečně nejisté, aby Peking získal politickou páku. A to dělá z yttria mnohem větší problém než cenu několika tun kovu.

Evropa o své závislosti ví, má zákon, cíle i seznam strategických projektů. Čína má ale dnes v ruce něco praktičtějšího. Materiál, bez kterého část evropského průmyslu nemůže fungovat. Dokud se tento rozdíl nezmění, může Brusel o strategické autonomii mluvit sebehlasitěji. O tom, zda některé evropské továrny dostanou klíčovou surovinu, bude stále rozhodovat Peking.



Zdroje: 1. Reuters – How obscure yttrium became a global flashpoint⁠; 2. Reuters – Some critical mineral firms chosen by EU flag project liquidity concerns⁠; 3. Evropská komise – European Critical Raw Materials Act⁠; 4. Rada EU – Critical raw materials⁠