„Vzhledem k tomu, že počtáři, co neumí do pěti, se tu množí a kritizují naplánovanou transakci ČEZ, tak pár čísel a výpočtů,“ napsal na síti X.

Hlavním terčem jeho argumentace jsou obavy, že získání plné kontroly nad výrobní částí ČEZ by znamenalo obrovské náklady pro veřejné finance. Šnobr tvrdí pravý opak.

„Stát nevydá z rozpočtu ani jednu korunu,“ uvedl.

Současně odmítá i představu, že by se kvůli celé operaci musela společnost výrazně zadlužit. Pokud by podle něj bylo nutné využít financování, šlo by maximálně o objem odpovídající jednomu roku běžného cash flow společnosti.


Do výrobní části zahrnuje šest jaderných bloků, jejichž životnost byla prodloužena až na osmdesát let, dále uhelné elektrárny, hnědouhelný důl, plynové zdroje, obnovitelné zdroje energie, projekt těžby lithia i zajištění dodávek plynu prostřednictvím terminálů v Nizozemsku.

Vedle toho stojí segment distribuce a služeb, kam patří distribuce elektřiny a plynu, energetické služby ESCO, skupina Elevion nebo společnost ČEZ Prodej.

Právě rozdělení těchto dvou částí tvoří základ celé konstrukce, kterou Šnobr popisuje.

Po uskutečnění transakce by stát podle jeho výpočtu získal stoprocentní podíl ve výrobní části. Naopak v distribučních a servisních aktivitách by jeho podíl klesl ze současných sedmdesáti procent na jednapadesát procent.

Z jeho pohledu je důležité, že stát by fakticky nepřišel o kontrolu nad distribuční částí. Nadále by v ní držel většinový podíl. Současně by však získal zbývajících třicet procent výroby, které dnes nepřímo vlastní minoritní akcionáři.

Šnobr celou operaci zjednodušuje na jednoduchý poměr. Stát podle něj vymění devatenáct procent distribuční a servisní části za třicet procent výrobní části.

„Státu oněch minus devatenáct procent v DSZS zaplatí získání třiceti procent ve výrobě,“ tvrdí.


Právě v tomto bodě vidí ekonomickou logiku celé operace. Nejde podle něj o klasické zestátnění financované státem, ale o majetkovou výměnu uvnitř skupiny, která umožní oddělit výrobu od distribuce a převést výrobní část plně pod kontrolu státu.

„Lepší a efektivnější cesta není. Pardon,“ dodal Šnobr.

Jádro sporu se tak netýká samotného cíle získat větší státní kontrolu nad výrobou elektřiny. Michal Šnobr tvrdí, že rozhodující otázkou je správné pochopení vlastnické struktury a ekonomických vztahů uvnitř skupiny ČEZ. Právě na tomto výpočtu stojí jeho přesvědčení, že stát může získat stoprocentní kontrolu nad výrobou, aniž by zatížil státní rozpočet.