Ve školních učebnicích dějepisu se pravidelně opakují jména císařů, sultánů, vojevůdců a dobyvatelů. Muži v brnění, muži na koních, muži s korunami. Přitom ve stejné době existovaly ženy, které dokázaly vládnout tvrději, chytřeji a stabilněji než mnozí slavní panovníci, jenže evropská historická paměť je téměř vymazala. Jednou z nich byla i jemenská vládkyně Arwa Al Sulajhi, žena, která v 11. století proměnila rozdělený a nebezpečný kout Arabského poloostrova v centrum moci, vzdělanosti a náboženské autority.

Narodila se roku 1048 do prostředí dynastie Sulajhidů, která tehdy ovládala velkou část Jemenu. Už její mládí se výrazně lišilo od běžného postavení žen ve středověkém světě. Arwa nebyla vychovávána jen jako budoucí manželka významného muže. Dostala vzdělání v administrativě, právu, teologii, diplomacii i správě státu. V prostředí, kde většina obyvatel neuměla číst a psát, šlo o mimořádnou výsadu. Právě tato příprava se později ukázala jako rozhodující.

Když její manžel Al Mukarram Ahmad vážně onemocněl a podle dobových pramenů zůstal částečně paralyzován, převzala Arwa faktické řízení státu. A nešlo o formální zastupování. Zatímco v mnoha monarchiích ženy vládly jen jako přechodné regentky za nezletilé dědice, Arwa vytvořila vlastní centrum moci a začala jednat samostatně. Přesunula hlavní město ze Saná do strategicky bezpečnější Diblá, dnešní Džibly, která ležela v horské oblasti lépe chráněné před útoky soupeřících frakcí. Město rozšířila, budovala infrastrukturu, paláce, mešity i správní instituce.


Evropské představy o středověkém Orientu často vytvářejí obraz uzavřeného světa bez ženského vlivu. Jenže právě příběh Arwy ukazuje, jak zjednodušený a zkreslený tento pohled bývá. Jemenská panovnice nejen rozhodovala o státní správě, ale také řídila vojenské operace a diplomatické vztahy. Musela čelit povstáním, soupeřícím kmenům i rivalům uvnitř vlastní dynastie. Dobové zprávy naznačují, že mnozí velitelé podcenili její schopnosti právě proto, že byla žena. To byla chyba, kterou řada z nich nepřežila politicky ani vojensky.

Arwa zároveň udržovala velmi silné vztahy s Fátimovským chalífátem v Káhiře, tehdejší významnou mocností ismáílijského islámu. Právě odtud získala titul Hujjah, jednu z nejvyšších náboženských hodností v ismáílijské hierarchii. Nešlo jen o politické gesto. Arwa byla uznána jako duchovní autorita. V tehdejší době téměř nepředstavitelná situace. Zatímco v Evropě ženy často bojovaly i o právo vlastnit majetek, v Jemenu seděla žena na vrcholu státní i náboženské struktury.

Historici dnes upozorňují, že Arwa Al Sulajhi vládla téměř padesát let mimořádně stabilním způsobem. To samo o sobě představuje v dějinách středověkých států vzácnost. Mnohé říše se tehdy rozpadaly během několika let kvůli občanským válkám, nájezdům nebo dynastickým sporům. Arwa však dokázala udržet relativní jednotu země v regionu, který byl dlouhodobě známý silnou tribalizací a neustálými konflikty.


Celý příběh Arwy zároveň odhaluje zvláštní paradox moderního světa. Současná společnost často vytváří dojem, že ženské vůdkyně jsou novodobým fenoménem posledních desetiletí. Jenže dějiny ukazují něco jiného. Mocné ženy existovaly v různých civilizacích po staletí. Problém není v jejich neexistenci. Problém je v tom, že pozdější dějepis je často odsunul do poznámek pod čarou.

Arwa Al Sulajhi přitom nebyla legendou ani romantickou postavou z orientálních příběhů. Byla tvrdou realistkou, která dokázala spojit náboženskou legitimitu, vojenskou sílu i schopnost administrativní správy. Vládla v jedné z nejkomplikovanějších oblastí tehdejšího světa a přežila politicky mnohem déle než většina jejích mužských současníků.

Dějiny si často pamatují krále, kteří za celý život postavili jednu pevnost nebo vyhráli jedinou bitvu. Arwa Al Sulajhi dokázala během téměř půlstoletí vytvořit stabilní stát, centrum vzdělanosti a respektovanou náboženskou autoritu. Přesto její jméno většina lidí nikdy neslyšela. A možná právě to vypovídá o našem pohledu na minulost více než o ní samotné.