Karolina Stonjeková vstoupila do pondělního streamu na Xaver Live s tématem, které na první pohled vypadá jako drobná epizoda z politického provozu. Pozdní příchod premiéra Andreje Babiše na Hrad. Jenže podle ní právě podobné detaily často ukazují víc než dlouhé programové projevy. Nešlo jí o minuty. Šlo jí o atmosféru, mocenský tón a způsob, jakým se podle ní Pražský hrad chová ke Strakově akademii.

„Česko je krásná země, protože si můžeme dovolit řešit naprosté kraviny,“ poznamenala s ironií. Vzápětí ale dodala, že i takové „kraviny“ dokážou vypovědět leccos o politickém klimatu.

Podle Stonjekové je klíčové, kdo schůzku inicioval. Zdůraznila, že to nebyl Babiš, kdo prosil prezidenta o audienci, ale Hrad, který premiéra pozval. Premiér prý kvůli nabitému programu žádal o posun schůzky o půl hodiny, ale nebylo mu vyhověno. A když dorazil pozdě, prezident jej podle ní veřejně pokáral před novináři.

To považuje za symptom širšího problému. Ne za státnické gesto, ale za další výstřel v politickém zákopovém konfliktu. „Jestliže není v pořádku, aby někdo chodil pozdě, zvlášť když je to premiér, tak definitivně není v pořádku, aby někdo, zvlášť když je to prezident, se tímhle způsobem choval před novináři,“ řekla.


Nešetřila ani ostrými formulacemi. Připomněla Pavlovy dřívější výroky o Donaldu Trumpovi a tvrdila, že právě prezidentův vztah k americké administrativě může být pro českou vládu problémem. „Já nevěřím tomu, že on do té Ankary chce jet, aniž by tam udělal nějaké podobné faux pas,“ prohlásila.

Hrad, Sudety a Česká televize

Dalším velkým tématem byl připravovaný sudetoněmecký sraz v Brně a plánované setkání prezidenta Pavla s bavorským premiérem Markusem Söderem. Stonjeková tvrdila, že i zde Hrad jede jinou linii než vláda. Vládní politici podle ní dávají najevo odstup, zatímco prezident udílí audienci člověku spojenému s akcí, která je v české společnosti stále mimořádně citlivá.

Odmítla výklad, že jde hlavně o smíření. Podle ní je to téma uměle udržované při životě skupinou politiků, intelektuálů a novinářů, kteří na něm demonstrují vlastní morální převahu. „Jestli někdo není ještě po těch letech smířený, tak ať se smíří, ale ať do toho netahá zbytek české společnosti,“ uvedla.


Česká televize se ve streamu stala jedním z hlavních terčů. Stonjeková kritizovala dotazy reportéra ČT na tiskové konferenci Andreje Babiše s belgickým premiérem. Místo česko belgických vztahů se podle ní redaktor znovu ptal na Pavlovu účast na summitu NATO.

„Veřejnoprávní Česká televize není schopná poslat na tiskovou konferenci dvou premiérů redaktora, který by byl schopen položit dotaz k věci,“ řekla. Podle ní tím média poškozují obraz České republiky navenek a zároveň pomáhají Hradu tlačit na vládu.

Vrátila se i k financování veřejnoprávních médií. Vadí jí představa, že Česká televize má být dál placena lidmi, kteří ji nesledují nebo s jejím pojetím zpravodajství zásadně nesouhlasí. „Ať si tě platí ti, kteří na tebe chtějí koukat,“ shrnula svůj postoj.

Opozice, přímá volba a politika naschválů

Stonjeková se věnovala i opozici. Podle ní se po volbách nenaplnily sliby o konstruktivním přístupu. Místo toho prý přichází politika škodění, zdržování a hledání každé záminky, jak vládu oslabit. Zmínila debaty kolem kontroly hospodaření veřejnoprávních médií Nejvyšším kontrolním úřadem. Připomněla, že podobné návrhy dříve zaznívaly i od dnešní opozice, ale nyní jsou prý odmítány jen proto, že je předkládá Babišova vláda.


Za jeden z kořenů dnešního napětí označila přímou volbu prezidenta. Podle Stonjekové do parlamentní demokracie nepatří, protože dává prezidentovi silný mandát, který svádí k politickému soupeření s vládou. „Přímá volba prezidenta nemá v parlamentní demokracii vůbec co dělat,“ zopakovala.

Celý stream tak postupně složil obraz politiky jako série záměrných střetů. Hrad podle Stonjekové netlumí konflikt, ale živí ho. Opozice podle ní nehledá spolupráci, ale slabé místo vlády. Média se podle ní netváří jako neutrální pozorovatelé, ale jako aktéři. A veřejnoprávní instituce podle ní zapomněly, kdo je platí.

Stonjeková nezůstala u jednoho pozdního příchodu. Udělala z něj symbol. Symbol vztahu Hradu a vlády, vztahu médií k moci, vztahu části elit k většinové společnosti i vztahu české politiky k vlastní minulosti. A její závěr byl jasný. V české politice se podle ní nevede spor o etiketu, ale o to, kdo bude určovat směr země.