Valné shromáždění Organizace spojených národů letos přijalo rezoluci, která označuje transatlantický obchod s otroky a zotročení Afričanů za „nejzávažnější zločin proti lidskosti“. Samotné odsouzení otroctví sotva může někdo rozumný zpochybňovat. Po staletí byly miliony lidí vytrženy ze svých domovů, prodávány jako zboží a nuceny pracovat v nelidských podmínkách. Přesto právě formulace přijatého dokumentu otevřela debatu, která dalece přesahuje samotné dějiny Atlantiku.

Rezoluce byla schválena výraznou většinou států. Řada evropských zemí se však zdržela hlasování a Spojené státy spolu s Izraelem a Argentinou hlasovaly proti. Důvodem nebylo popírání historických zločinů, ale obava z vytváření jakéhosi žebříčku lidského utrpení.

Pokud mezinárodní organizace prohlásí jeden historický zločin za nejhorší v dějinách lidstva, otevírá tím nebezpečný prostor pro politizaci minulosti. Lze skutečně objektivně rozhodnout, zda bylo horší otroctví, holocaust, arménská genocida, stalinské gulagy nebo genocida ve Rwandě? Historie není sportovní soutěž a utrpení milionů lidí nelze měřit bodovací tabulkou.

Právě zde začíná problém, který kritici rezoluce považují za mnohem závažnější než samotnou formulaci dokumentu.

Zapomenuté otrokářské říše

Ve veřejném prostoru západních zemí se stále častěji vytváří dojem, že otroctví bylo především evropským a americkým fenoménem. Historická realita je však podstatně složitější.


Mnoho mužů bylo před prodejem kastrováno, ženy často končily v domácím služebnictvu nebo harémech. Demografické důsledky byly v mnoha případech katastrofální. Na rozdíl od amerického kontinentu zde nevznikaly početné komunity potomků otroků, protože velká část zotročených mužů neměla možnost založit rodinu.

Dalším nepříjemným faktem, který se do současných debat příliš nehodí, je aktivní účast řady afrických království na otrokářském obchodu. Historici již dávno popsali, že mnoho místních vládců organizovalo válečné výpravy za účelem získávání zajatců, kteří byli následně prodáváni evropským i arabským obchodníkům.

Připomínat tuto skutečnost neznamená zbavovat Evropany odpovědnosti. Znamená to pouze odmítnout černobílý obraz dějin, v němž existují výhradně pachatelé na jedné straně a oběti na straně druhé.

V posledních desetiletích však bývá podobný pohled často přijímán s podezřením. Francouzský historik Olivier Pétré Grenouilleau čelil ostré kritice právě proto, že upozorňoval na existenci více otrokářských systémů současně. Místo věcné diskuse se často objevuje snaha označit nepohodlné historické skutečnosti za ideologicky motivované. Takový přístup ovšem vědě ani porozumění minulosti nepomáhá.

Kdo zrušil otroctví

Možná nejcitlivější otázka celé debaty se týká samotného zrušení otroctví. Otroctví existovalo prakticky ve všech známých civilizacích. Starověké Řecko, Řím, arabské říše, africká království, části Asie i předkolumbovské Ameriky využívaly nucenou práci v různých podobách. Po tisíce let bylo otroctví považováno za normální součást hospodářského a společenského života.

Teprve v západním světě vzniklo silné abolicionistické hnutí, které začalo požadovat úplné odstranění této instituce. V Británii, Francii a Spojených státech se objevily organizované kampaně usilující o zákaz obchodu s otroky i samotného otroctví, často navzdory významným ekonomickým zájmům.


Právě proto je zarážející, když se mezinárodní instituce soustředí téměř výhradně na jednu část dějin a ostatní kapitoly ponechávají stranou. Vzniká tím obraz minulosti, který více odpovídá současným politickým potřebám než historické skutečnosti.

Dějiny lidstva nejsou příběhem jediné civilizace, která by nesla veškerou vinu za utrpení světa. Každá kultura má své temné stránky a každá se v určitém období podílela na útlaku jiných lidí. Stejně tak však některé civilizace dokázaly vytvořit myšlenky a instituce, které vedly k postupnému rozšiřování lidské svobody.

Rezoluce OSN měla připomenout tragédii milionů zotročených Afričanů. Tento cíl je legitimní a potřebný. Pokud však současně opomíjí jiné otrokářské systémy a vytváří dojem, že existuje jediný hlavní viník dějin, může dosáhnout přesného opaku. Namísto smíření podporuje nové spory o minulost.

Historie potřebuje paměť, nikoli selektivní zapomínání. Jakmile začneme vybírat, které oběti si zaslouží připomínat a které nikoli, přestáváme dějinám rozumět a začínáme je používat jako nástroj současných ideologických zápasů.



Zdroje: 1. The European Conservative – The UN, Slavery, and History’s Selective Amnesia⁠; 2. United Nations General Assembly⁠; 3. Encyclopaedia Britannica – Slave trade⁠