Když se dnes mluví o špionech druhé světové války, většina lidí si představí elegantní britské agenty, tajné vysílačky ukryté v kufřících a dramatické přestřelky v temných ulicích okupované Evropy. Skutečný příběh španělského dvojitého agenta Juana Pujola Garcíi je ale mnohem absurdnější, nepravděpodobnější a vlastně i zábavnější než většina hollywoodských filmů. Muž, který změnil dějiny vylodění v Normandii, nebyl žádný elitní voják ani profesionální zpravodajec. Byl to zkrachovalý chovatel kuřat z Barcelony, který neměl vojenské vzdělání, neovládal dokonale angličtinu a nikdy předtím nepracoval pro tajné služby.

Právě v tom spočívala jeho síla. Nikdo by totiž nepředpokládal, že tak nenápadný člověk dokáže obelstít samotný nacistický aparát. Pujol se během španělské občanské války znechutil jak fašismem, tak komunismem. Sloužil na obou stranách konfliktu a později tvrdil, že jeho největší hrdostí bylo, že během války nevystřelil ani jediný náboj. Když vypukla druhá světová válka, rozhodl se, že Hitlera musí zastavit. Jenže Britové o něj neměli zájem. Britská ambasáda v Madridu ho odmítla jednou, podruhé i potřetí. Neviděli v něm nic výjimečného.


Celou svou špionážní kariéru zpočátku řídil z Lisabonu. Seděl v Portugalsku nad turistickým průvodcem po Británii, novinami, jízdními řády a filmovými týdeníky a z těchto útržků vytvářel detailní zprávy pro Berlín. Popisoval pohyb lodí v Liverpoolu, náladu britských vojáků i údajné přesuny armádních jednotek. Všechno bylo smyšlené. Aby působil důvěryhodněji, vytvořil celou síť neexistujících agentů. Nakonec jich bylo 27. Každý měl vlastní životopis, charakter, slabosti i osobní problémy. Jeden byl námořník, další úředník, jiný radikální velšský nacionalista.

Pujol měl mimořádný talent pro detail. Když některý jeho imaginární agent nezískal důležité informace včas, jednoduše ho nechal zemřít. Dokonce zařídil otištění falešného nekrologu v britském tisku, aby Němci uvěřili, že jejich člověk skutečně zemřel. Nacisté pak údajně vypláceli penzi vdově po člověku, který nikdy neexistoval. Právě tahle směs absurdity a dokonalé psychologické hry udělala z Pujola legendu.

Britové si dlouho neuvědomovali, že někdo takový vůbec existuje. Nakonec je na něj upozornily zachycené německé depeše. Němci totiž jeho informace považovali za mimořádně cenné a pravidelně je posílali dál do Berlína. Britská MI5 byla v šoku. Někdo si vymýšlel rozsáhlou špionážní síť, která neexistovala, a nacisté tomu bezvýhradně věřili. Když Pujola konečně objevili, okamžitě ho přijali do služeb britské rozvědky a dali mu krycí jméno GARBO podle slavné herečky Grety Garbo, protože prý šlo o nejlepšího herce na světě.  


Na celé věci je fascinující ještě jedna skutečnost. Němci nikdy nepochopili, že byli podvedeni. Dokonce Pujolovi udělili Železný kříž, jedno z nejvyšších nacistických vyznamenání, které bylo obvykle určeno frontovým vojákům. Krátce poté ho britský král Jiří VI. jmenoval členem Řádu britského impéria. Juan Pujol García se tak stal jedním z velmi mála lidí v historii, kteří dostali vyznamenání od obou stran stejné války.  

Po válce ale přišla další podivná kapitola. Pujol se bál pomsty přeživších nacistů a MI5 mu pomohla zinscenovat vlastní smrt na malárii v Angole. Svět uvěřil, že legendární agent zemřel. Ve skutečnosti se přestěhoval do Venezuely, kde provozoval malé knihkupectví a obchod se suvenýry. Desítky let žil anonymně a jeho vlastní děti často netušily, jakou roli jejich otec sehrál ve světových dějinách. Až v osmdesátých letech ho britští badatelé znovu objevili. Tehdy se ukázalo, že muž, který pomohl oklamat Hitlera, přežil celá desetiletí v naprostém utajení.  

Celý příběh Juana Pujola Garcíi dnes působí téměř neuvěřitelně. Přesto je dokonale zdokumentovaný. A možná právě proto je tak fascinující. Druhou světovou válku totiž nevyhrály jen tanky, letadla a milionové armády. Občas ji změnil jediný muž sedící v lisabonském bytě s turistickým průvodcem v ruce a s neuvěřitelnou schopností přesvědčit ostatní, že fantazie je realita.