Válka na Ukrajině přinesla jeden paradox. Čím technologičtější se válka stává, tím více začíná připomínat velké průmyslové konflikty minulosti. Zbraně jsou inteligentnější, přesnější a stále častěji částečně autonomní, zároveň se však znovu ukazuje význam něčeho velmi starého. Schopnosti vyrábět obrovské množství techniky, nahrazovat ztráty a udržovat produkci celé roky.

Rozdíl spočívá v tom, co továrny vyrábějí. Ve 20. století se vojenská průmyslová síla měřila především tanky, letadly, loděmi, děly a municí. Ve válce budoucnosti k nim přibudou statisíce či miliony dronů, pozemních robotů, senzorů, komunikačních zařízení, prostředků elektronického boje, baterií, optických systémů a elektronických komponent. Moderní armáda bude potřebovat technologickou špičku, ale zároveň obrovské množství relativně levných prostředků, které budou na bojišti spotřebovávány téměř jako munice.

Právě zde může ležet jedna z největších slabin západního způsobu uvažování o vojenských technologiích. Po desetiletí se soustředil především na kvalitu jednotlivé zbraně. Letadlo mělo být dokonalejší než protivníkovo letadlo, tank měl mít lepší senzory a ochranu, raketa větší přesnost. V prostředí, kde může být technika ničena ve velkém množství a technologická výhoda rychle zmenšována protiopatřeními protivníka, však samotná dokonalost přestává stačit.

Budoucí válku totiž nemusí vyhrát země, která vytvoří nejlepší dron, nejlepšího robota nebo nejlepší vojenskou umělou inteligenci. Může ji vyhrát země, která dokáže vyrobit milion dostatečně dobrých systémů dříve, než protivník vyrobí sto tisíc dokonalejších. Není to matematický odhad konkrétního budoucího konfliktu, ale princip průmyslové války. Kvalita zbraně je pouze jednou částí bojové síly. Druhou představuje schopnost vyrábět ji v množství odpovídajícím rychlosti, s níž ji válka spotřebovává.


Ukrajina ukazuje, že továrna se musí učit stejně rychle jako armáda

Ukrajinský model je zajímavý něčím jiným než samotným množstvím vyráběné techniky. Ukazuje, že moderní válečný průmysl nemůže fungovat pouze způsobem typickým pro tradiční velké zbrojní programy. Vývoj komplexního zbraňového systému může trvat mnoho let, následovat mohou zkoušky, certifikace, objednávky a dlouhá sériová výroba. U rychle se měnících dronových a elektronických systémů však může být takový cyklus příliš pomalý.

Protivník totiž reaguje. Nový dron může být nějakou dobu velmi účinný, potom se objeví nový způsob rušení, ochrany nebo zachycení. Výrobce musí změnit frekvenci, navigaci, software, kameru nebo konstrukci. Protivník odpoví znovu. Vývoj části moderních zbraní se tak mění z jednorázového projektu v permanentní proces.

Ukrajina proto vytváří stále těsnější propojení mezi frontou, bojovými daty, státním nákupem a výrobci. Jednotky mohou prostřednictvím DOT-Chain Defence vybírat techniku, kterou skutečně potřebují, zatímco údaje z bojiště pomáhají určovat další poptávku. U techniky dostupné skladem uvádí ukrajinské ministerstvo obrany průměrnou dobu mezi objednávkou a dodáním devět dní.

Rychlost změny ukazuje i další údaj. Do poloviny června 2026 ukrajinské ministerstvo obrany kodifikovalo a schválilo k použití tisíc nových modelů zbraní a vojenské techniky, z nichž 892 bylo ukrajinské výroby. Více než 300 představovaly nové bezpilotní letecké systémy. Neznamená to samozřejmě, že každý z těchto modelů vstoupil do masové výroby, ale dobře to ukazuje tempo, s jakým se ukrajinský obranný ekosystém snaží reagovat na potřeby fronty.

Podobný vývoj je vidět u pozemní robotiky. Do července Ukrajina pro rok 2026 nasmlouvala více než 22 tisíc domácích pozemních robotických systémů, téměř dvojnásobek množství za celý předchozí rok. Jen během června provedly tyto stroje přes 16 600 logistických a evakuačních misí.

Vzniká tím model připomínající spíše technologický ekosystém než klasickou zbrojovku. Fronta testuje výrobek, výrobce dostává zpětnou vazbu, konstrukce se upravuje a nová verze se vrací na bojiště. Ve válce budoucnosti proto nemusí být nejdůležitější otázkou, kdo dokáže vyvinout nejlepší zbraň. Může jí být otázka, kdo ji dokáže nejrychleji změnit poté, co protivník najde způsob, jak ji porazit.

Čína má výhodu, kterou nelze nahradit lepším softwarem

Jestliže Ukrajina představuje laboratoř rychlé válečné inovace, Čína představuje jiný pól problému, průmyslovou masu a kontrolu významných částí dodavatelských řetězců. Moderní dron totiž není jen software a kamera. Potřebuje konstrukční materiály, elektromotory, baterie, permanentní magnety, polovodiče, senzory, optiku, rádiové komponenty a desítky dalších součástek. Právě zde se technologická válka znovu mění v průmyslovou.


To mění význam pojmu vojenská soběstačnost. Stát může mít vlastní konstrukci dronu, vlastní software i vlastní montážní závod, a přesto nemusí být schopen pokračovat ve výrobě, pokud mu přestanou přicházet bateriové články, magnety, polovodiče nebo některé specializované materiály. Válku tedy nebude rozhodovat jen počet továren. Rozhodovat budou celé dodavatelské řetězce.

Čína tím získává potenciálně mimořádně silnou pozici. Dokáže spojit rozsáhlý civilní elektronický průmysl, výrobu komponent a zpracovatelské kapacity s rychle rostoucími vojenskými technologiemi. Pokud se budoucí válka skutečně posune k masovému používání levných bezpilotních a robotických systémů, může být právě schopnost převést civilní průmyslovou kapacitu do vojenské produkce jednou z nejvýznamnějších strategických výhod.


Spojené státy mají naopak mimořádnou výhodu v nejvyspělejších vojenských technologiích, softwaru, kosmických systémech a schopnosti financovat rozsáhlé programy. Ani technologická převaha však sama neřeší otázku masy. Pokud bude budoucí konflikt spotřebovávat bezpilotní prostředky podobně rychle, jako průmyslové války spotřebovávaly dělostřeleckou munici, bude muset i nejvyspělejší armáda řešit jednoduchou otázku. Kolik kusů dokáže každý měsíc skutečně dostat z výrobní linky na bojiště?

Evropa může mít nejlepší technologii a přesto prohrát závod o množství

Právě zde se problém stává mimořádně důležitým pro Evropu. Evropské státy mají kvalitní univerzity, výzkum, technologické know-how a řadu špičkových průmyslových podniků. Jejich obranný průmysl však dlouho fungoval v prostředí relativně malých objednávek, roztříštěných národních požadavků a dlouhých vývojových programů. Nebyl budován pro konflikt, který může každý měsíc spotřebovávat obrovské množství munice, dronů a dalších systémů.

Ukrajina tento předpoklad rozbila. Evropská komise dnes sama říká, že evropský obranný průmysl musí být schopen dodávat to, co členské státy potřebují, v nezbytném měřítku a rychlosti. Mezi devět prioritních oblastí evropské obranné připravenosti řadí mimo jiné kybernetiku, AI a elektronický boj, rakety a munici, drony a protidronové systémy i pozemní bojové prostředky. Současně požaduje odolnější dodavatelské řetězce a omezení kritických závislostí na surovinách a dalších vstupech.


Základní evropský problém tím ale nezmizel. Vyvinout prototyp je něco jiného než vytvořit statisícovou sérii. Postavit montážní závod je něco jiného než zabezpečit celý jeho dodavatelský řetězec. Oznámit obranný program je něco jiného než být schopen několik let nahrazovat ztráty rychlostí, kterou vytváří skutečné bojiště.

Právě tady se uzavírá technologický oblouk moderní války. Elektronické bojiště potřebuje senzory, antény, procesory a komunikační prostředky. Robotická válka potřebuje obrovské množství fyzických platforem. Umělá inteligence potřebuje polovodiče, datová centra, energii a software. Všechny tyto technologie nakonec narazí na stejnou otázku. Kolik jich dokážete vyrobit?

Ve válce totiž nestačí mít nejlepší technologii první den. Musíte ji mít také stý den. Tisící den. Musíte být schopni nahradit zničený systém, opravit poškozený, změnit konstrukci, když protivník najde jeho slabinu, zabezpečit kritické součástky a vyrobit další kusy rychleji, než totéž dokáže nepřítel.

Právě proto se může nejmodernější válka lidských dějin paradoxně vrátit k jednomu z nejstarších principů průmyslového věku. Nakonec nemusí rozhodnout země, která vymyslí nejlepší zbraň. Rozhodnout může země, která dokáže dostatečně dobrou zbraň vyrábět rychleji, levněji, ve větším množství a déle než její protivník. Za každou takovou továrnou přitom bude stát ještě jeden strategický zdroj, který nelze objednat ani vyrobit během několika měsíců. Člověk, který ji dokáže postavit, řídit, zásobovat a vymýšlet pro ni další generaci technologií.



Zdroje: 1. Ministerstvo obrany Ukrajiny – 95 % pořizovaných dronů je ukrajinské výroby⁠; 2. Ministerstvo obrany Ukrajiny – kontrakty na drony za 333,6 miliardy hřiven⁠; 3. Zbroya – více než 22 000 pozemních robotů nasmlouváno v roce 2026⁠; 4. CSIS – The Drone Supply Chain War⁠; 5. Evropská komise – Future of European Defence⁠