Způsobům sportovních ultras s cílem rozbít hubu co největšímu počtu fanoušků soupeře, se daří získávat stoupence v politickém klání. Snahou je, aby se stoupenci politických stran řezali a mydlili mezi sebou, nevnímaje šelest ani stín větrných otesánků, kteří jakousi náhodou či omylem v krajině nad nimi vyrostou. Nikdy jsem si nemyslel, že boj s větrnými mlýny zažiji na vlastní kůži. 

Velkomlynáři nám jako slepicím sypou zrní nenávisti a zatím co je pilně zobeme, oni budou mít klid na lití milionů kubíků betonu do naší země. Ty už z ní nikdy nikdo nedostane ven. Jako by nás voliče už ani nezajímalo plnění předvolebních slibů. Hlavní je, kdo zvítězí ve volbách. 

Připomínám, že za covidu nás vláda Babiše a potom Fialy svorně ohlupovala a podívejte se dnes. Kdo z nich nese nějakou zodpovědnost za ty mrtvé, kteří díky jejich kampani proti lékům Ivermektin a Isoprinosine zemřeli, protože jimi nebyli léčeni. Zůstali ve funkcích bez jediné omluvy. Nevím o žádném, kterého by jeho lži dohnaly. Nebo svědomí. A náš volič na to co? Nic! A co pozůstalí, postižení a mrtví? 

Náš volič je vyšlechtěn tak, že se po vítězství neptá. Opojen úspěchem a vírou ve svou pravdu odpouští „své“ vládě ztrátu paměti na minulost a předvolební sliby. Ano, voliči se do voleb budou rvát, přicházet o přátele a příbuzné, aby po volbách zapřeli svou paměť. Parta „mlynářů“, která si v každé naší vládě prosadí co chce, zaneřádí a zadluží naši zem, naše děti i vnuky pod stále stejnými hesly o svobodě, rovnosti a bratrství.

Ale i v cele můžete svobodně vykročit na jakoukoli stranu. Všichni zemřeme, v tom jsme si rovni. Jen někteří nedávno zemřeli pro zbabělost a chamtivost bližních zbytečně brzy. Ani bratrství nám nebrání v bratrovražedných válkách, když zbrojení považujeme za jedinou cestu k míru. Přestaňme se rvát a pokusme se společně chránit to, co máme společné – naši krajinu. Nedovolme nikomu, aby ji mrzačil. Je krásná pro nás pro všechny. Je to, co nám ještě zbylo.