Pojďme se tedy nad návrhem předsedy sněmovny Okamury chvilku zamyslet.

Nemohu ovšem začít jinak, než odmítnutím formy, jakou Tomio Okamura svůj návrh „vnesl“ do české politiky. Považuji totiž za zvláštní, aby tak vážný návrh byl předkládán k „diskusi“ formou krátké zprávy na sociální síti, ač se takhle politika dělá dnes nejen v České republice. Namítnete mi přece, že když Donald Trump může oznamovat další vlny ničivých náletů na Írán skrze vzkazy na své sociální síti, proč by Tomio Okamura nemohl „devítky“ v naší zemi rušit podobně? Tvrdím, že nemohl (nebo alespoň neměl). Jde o problém natolik komplexní a v důsledku pro budoucnost naší země natolik vážný, že si zasluhuje jinou úroveň kvality projednání, než „výkřik“ – byť předsedy dolní komory parlamentu – na sociální síti. Tolik povzdechnutí na začátek.

Jak dlouhé má být základní vzdělání, je předmětem debaty reformátorů školního vzdělání, pedagogů i politiků již dlouhá desetiletí (ne-li staletí moderní evropské éry) a přidání každého dalšího roku povinnosti chodit do školy bývalo považováno za úspěch bohatnoucích společností.

Není však třeba se ve sporu o osm nebo devět let základní školy vracet historií příliš daleko. My starší si přece pamatujeme experimenty komunistického školství z poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy v naší zemi dokonce několik let paralelně existovala základní škola devítiletá a osmiletá (je to trochu složitější, ale pro potřeby tohoto textu takové zjednodušení stačí). I komunisté, po jistém váhání, podlehli představě, že základní školství má být o rok kratší a žáci mají nastoupit „do výroby“ dřív. Povinná devítiletá docházka byla v České republice znovu obnovena v roce 1995, nicméně debaty o správnosti tohoto rozhodnutí se od té doby vedou s různou intenzitou téměř nepřetržitě.

Pokud vím, rozhodující názor pro jednu z obou variant, který by jednoznačně a nezpochybnitelně svědčil pro osmileté či devítileté povinné základní vzdělání, neexistuje. Obě varianty mají svá silná opodstatnění i významné slabiny. Obě varianty mají svá rizika i výhody. Bylo by proto na místě, pokud chce dnešní česká vláda vážně uvažovat o zkrácení základní školní docházky (a stále mějme na paměti pro všechny děti povinné, tedy s důsledky pro celou generaci), aby nad tímto rozhodnutím vedla seriózní dlouhodobou debatu se zkušenými pedagogy i celou společností. Ne „blouznit“ o zrušení devátých tříd jen na síti X.

Nyní k argumentaci. Tu předseda Okamura opírá zejména o zvláštní výpočet, na základě kterého tvrdí, že zkrácení základní povinné docházky ušetří veřejným rozpočtům až 50 miliard korun.

Není, bohužel, vůbec jasné, jak k takovému výpočtu došel a dokonce se jeho výsledek dá asi i úspěšně zpochybnit. Základní kapitola ministerstva školství ve státním rozpočtu má totiž k dispozici asi 269 miliard korun, z toho téměř 200 miliard směřuje do regionálního školství (mateřského, základního a středního) na platy pedagogů a provozní náklady. Z oněch 200 miliard odchází do základního školství přibližně 115 – 120 miliard korun. Je nesmysl, aby zrušení devátých tříd znamenalo úsporu více než jedné třetiny takového rozpočtu vyčleněného pro základní školy. Ministr školství Plaga (se kterým nesouhlasím téměř v ničem) má proto zřejmě pravdu, když Okamurův výpočet zpochybnil a nazval jej „hausnumerem“.

Tím hlavním, proč se k Okamurovu (a podobným návrhům, které se v útrobách školského výboru našeho parlamentu také „rodí“) stavím opatrně (ne-li odmítavě), je především fakt, že zrušení devítileté povinné docházky není hlavním problémem našeho školství a je jen oním pověstným rozplétáním problému od konce.

Naším hlavním a základním problémem není počet let strávených v základní škole, ale obsah výuky v základním povinném školství. České školství se totiž dostalo do stavu, ve kterém vlastně nevíme, co se na základních školách učí. Rezignovali jsme na základní postulát, že poskytnout základní vzdělání všem dětem bez rozdílu a povinně má být úkolem státu, neboť je veřejným statkem. Je vyjádřením zájmu státu o vlastní budoucnost. Má být proto státem plně placeno, kontrolováno a jeho kvalita institucionálně vynucována. Stát ovšem svoji roli opustil, umožnil základním školám nerespektovat řád a pod pláštíkem „svobody ve vzdělání“ nechal obsah učiva na svévolné (mnohdy bezradné) aktivitě pedagogů ale především nejrůznějších aktivistů a jejich neziskových organizací.

Dnes proto neexistuje definice toho, co bychom nazvali „jádrovými znalostmi“, které by měli žáci v jednotlivých ročnících základních škol získat. Neexistují povinné osnovy (nespravedlivě odsuzované jako „relikt komunismu“), kdysi pro všechny české základní školy závazné, vzniklé z tradice českého prvorepublikového školství (ale mohli bychom jít v historii ještě dál). Základní školy se tak dnes od sebe obsahem výuky liší, často velmi podstatně (před nedávnem jedna ředitelka gymnázia přiznala, že k nim z některých základních škol přicházejí i žáci, aniž by kdy před tím slyšeli něco o chemické soustavě prvků). Tvrdit proto, že devátá třída je zbytečná, protože „tam se už nic neučí“, je už jen nemístným zlehčením či podceněním dnešního stavu.

Právě proto neberu návrh Tomia Okamury vážně. Považuji jej za nepromyšlené plácnutí do vody, které vychází z neobjektivně optimistického hodnocení stavu dnešního českého vzdělání. Je lehkovážným rozplétáním problémů od konce.
Začít se musí jinde: přesným vymezením obsahu povinného učiva pro všechny žáky základních škol v celé České republice bez rozdílu a ve stejném čase. Potřebujeme vrátit do systému (alespoň nějaký) řád a výukovou disciplínu, což na základě jasně definovaných požadavků posléze umožní znalosti a dovednosti žáků spolehlivěji a objektivněji testovat i měřitelněji porovnávat úroveň jednotlivých základních škol.

Teprve až na konci těchto snah získáme jasnější představu o tom, zda pro povinné vzdělání potřebujeme devět, osm nebo třeba jen šest let (až nás tu k definitivnímu zhloupnutí zdigitalizují piráti).