Čína už několik let otevřeně usiluje o to, aby světový finanční systém nebyl tak závislý na americkém dolaru. Prosazuje používání jüanu v mezinárodním obchodu, buduje vlastní platební infrastrukturu, podporuje vypořádávání energetických a surovinových obchodů v čínské měně a dlouhodobě snižuje oficiálně vykazovanou držbu amerických státních dluhopisů. V červnu klesla na 633,4 miliardy dolarů, nejníže od září 2008 a o více než 13 procent meziročně.

Na první pohled je směr jasný. Peking se snaží postupně omezit finanční zranitelnost vůči svému hlavnímu strategickému soupeři. Ve stejnou chvíli se ale v samotném čínském finančním systému odehrává přesně opačný pohyb. Podle zdrojů agentury Reuters čínské komerční banky v posledních měsících zvýšily nákupy amerických státních dluhopisů.

Nejde o rozhodnutí čínské centrální banky měnit oficiální rezervní politiku a Reuters nedokázal zjistit objem těchto nákupů ani určit, zda jsou dostatečně velké, aby významně ovlivnily celkovou čínskou expozici vůči americkému dluhu. Samotný mechanismus je však mimořádně zajímavý. Čínské banky přitahují dolary vyššími úroky a následně část těchto prostředků investují do státního dluhu Spojených států.

Velké státní banky měly od roku 2023 standardní úrokové sazby dolarových vkladů omezené přibližně na 2,8 procenta. Od června však podle Reuters mohli klienti s většími dolarovými zůstatky vyjednat sazby přes tři procenta a některé menší nebo zahraniční banky v Číně nabízely během léta sazby blížící se čtyřem procentům.

Devizové vklady v čínském bankovním systému přitom do konce července vystoupaly na 1,18 bilionu dolarů, meziročně o 17,9 procenta více. Čína tak paradoxně vytváří stále větší zásobu dolarové likvidity právě díky exportnímu modelu, od jehož závislosti na americkém finančním systému se politicky snaží odpoutat.

Politika chce jüan, peníze chtějí vyšší výnos

Důvod, proč čínské banky americké dluhopisy nakupují, není ideologický. Je téměř banálně finanční. Výnos amerického desetiletého státního dluhopisu se na začátku září pohyboval kolem 4,8 procenta, zatímco bezpečná čínská dluhopisová aktiva nabízejí podstatně méně. Čínské banky tak mají k dispozici rostoucí množství dolarů a současně omezený počet relativně bezpečných dolarových aktiv, která přinášejí srovnatelný výnos. Americký Treasury se navzdory veškerému strategickému soupeření nabízí téměř automaticky.


Tady se ukazuje hranice politických sloganů o dedolarizaci. Vláda může rozhodnout, že chce větší používání jüanu, vytvořit nové platební systémy a přesvědčovat obchodní partnery, aby čínskou měnu používali častěji. Nemůže ale jednoduše zrušit základní ekonomickou otázku, kam mají investoři uložit velké množství peněz, pokud potřebují hluboký, likvidní a relativně bezpečný trh.

Spojené státy mají v tomto směru stále něco, co Čína zatím nevytvořila. Americký trh státních dluhopisů je obrovský, mimořádně likvidní a dolar zůstává hlavní rezervní měnou světové ekonomiky. Jeho význam není založen pouze na americké politické moci. Je založen také na tom, že finanční systém zatím nenabízí skutečně srovnatelnou alternativu v potřebném rozsahu.

Peking to dobře ví. Proto se snaží jüan internacionalizovat. V červnu čínská centrální banka představila další opatření podporující jeho používání v zahraničí, včetně nových mechanismů pro poskytování jüanové likvidity zahraničním centrálním bankám a širších možností offshore transakcí. Čínská snaha o omezení dominance dolaru tedy není fikce. Jen postupuje mnohem pomaleji, než naznačuje politická rétorika.

Čína prodává Treasuries a současně je znovu kupuje

Na první pohled si dvě informace odporují. Oficiální čínská držba amerických státních dluhopisů dlouhodobě klesá, zatímco čínské komerční banky je nyní znovu nakupují. Ve skutečnosti mohou být obě věci pravdivé současně. Oficiální statistika amerického ministerstva financí zachycuje držbu podle země depozitáře a neumí dokonale identifikovat konečného vlastníka. Čínský kapitál může být investován prostřednictvím finančních center v jiných zemích a přesnou skutečnou expozici Číny vůči americkým aktivům proto není možné z veřejných statistik jednoduše určit.


To je pro americko-čínské soupeření podstatné. Obě země se už několik let snaží snížit nejnebezpečnější závislosti na druhé straně. Spojené státy omezují export nejmodernějších technologií do Číny, budují nové dodavatelské řetězce polovodičů a snaží se získat alternativní zdroje kritických surovin.

Čína omezuje závislost na amerických technologiích, podporuje vlastní čipy, mezinárodní používání jüanu a diverzifikuje devizové rezervy. Současně ale jejich ekonomiky zůstávají hluboce provázané. Čína produkuje obrovské obchodní přebytky, z nichž část vzniká v dolarech. Americká vláda vytváří obrovské rozpočtové deficity a potřebuje investory ochotné její dluh kupovat.

Čínské finanční instituce mají dolary a hledají bezpečné výnosy. Americký stát jim nabízí přesně takové aktivum. Vzniká téměř dokonalý paradox. Čína vydělává dolary na exportu do světa a část těchto dolarů nakonec používá k financování amerického státu, který ji současně označuje za svého hlavního strategického konkurenta.

Největší soupeři se od sebe nedokážou jednoduše odstřihnout

Spojené státy přitom čínský kapitál nepotřebují v tom smyslu, že by bez něj nedokázaly svůj dluh financovat. Čína už dávno není největším zahraničním držitelem amerických státních dluhopisů. V červnu drželo Japonsko přibližně 1,116 bilionu dolarů amerického dluhu, Británie 939,9 miliardy a Čína 633,4 miliardy. Celková zahraniční držba amerických Treasuries dosahovala přibližně 9,3 bilionu dolarů.

Přesto je vzájemná finanční vazba strategicky důležitá. Ukazuje totiž, proč je úplné ekonomické oddělení USA a Číny mnohem obtížnější než omezení dovozu několika technologií nebo zavedení cel. Globální finanční systém vznikal desítky let kolem dolaru, amerického kapitálového trhu a přeshraničního pohybu peněz. Jeho nahrazení není otázkou jednoho politického rozhodnutí ani jednoho summitu BRICS.


Čína tedy stojí před nepříjemnou volbou. Pokud chce, aby se jüan skutečně stal globální alternativou dolaru, musela by postupně více otevřít vlastní finanční systém. Jenže větší otevřenost znamená také menší kontrolu Komunistické strany nad pohybem kapitálu a větší možnost, že peníze v době problémů z Číny odtečou. To je strukturální rozpor, který nelze vyřešit propagandou o multipolárním finančním světě.

Pro Evropu má tento spor rovněž význam. Euro je druhou nejvýznamnější rezervní měnou světa, ale Evropská unie stále nemá jednotný kapitálový trh ani společné bezpečné aktivum rozsahem srovnatelné s americkými Treasuries. Pokud se svět skutečně začne rozdělovat do finančních bloků, nestačí Evropě pouze kritizovat závislost na dolaru. Musela by vytvořit dostatečně hluboký vlastní finanční trh, aby měla investorům co nabídnout.

Příběh čínských bank proto není kuriozitou o několika finančních institucích. Je názornou ukázkou rozdílu mezi geopolitickou ambicí a ekonomickou realitou. Peking může chtít svět méně závislý na dolaru. Může prodávat část svých oficiálních amerických dluhopisů, podporovat jüan a budovat vlastní finanční infrastrukturu. Pokud ale čínská banka dostane na jedné straně dolarový vklad a na druhé straně vidí americký státní dluhopis s atraktivním výnosem, geopolitické projevy přestanou být tím nejdůležitějším. Rozhodne výnos.

Největší překážkou úplného ekonomického rozchodu USA a Číny tak může být něco mnohem prozaičtějšího než diplomacie. Obě ekonomiky stále potřebují finanční systém, který vznikl v době, kdy ještě nikdo nepředpokládal, že se z nich stanou hlavní strategičtí soupeři. Dedolarizace proto může pokračovat. Konec dolaru ale zatím nepřichází a skutečnost, že i čínské banky ve chvíli nejtvrdšího mocenského soupeření znovu nakupují americký dluh, je možná jedním z nejlepších důkazů proč.



Zdroje: 1. Reuters – Čínské banky zvyšují nákupy amerických státních dluhopisů⁠; 2. Čínská držba amerických státních dluhopisů klesla na minimum od roku 2008⁠; 3. Čína rozšiřuje opatření na podporu mezinárodního používání jüanu⁠; 4. Výnosy amerických dluhopisů rostou v prostředí vyšších globálních sazeb⁠; 5. Reuters – Evropa hledá odpověď na čínský obchodní přebytek⁠