Na první pohled působí jako předmět, který nepotřebuje žádné vysvětlení. Kovové nebo dřevěné křeslo, jehož sedadlo, opěradlo a někdy i područky pokrývají desítky či stovky ostrých hrotů. Některé dochované exempláře jsou navíc opatřeny pouty, řemeny nebo jinými prvky určenými ke znehybnění člověka. V muzeích a populární literatuře se pro podobné předměty používají názvy jako „inkviziční křeslo“ nebo „křeslo čarodějnic“. Příběh, který se s nimi často spojuje, je děsivě jednoduchý. Člověk obviněný z kacířství, rouhání nebo čarodějnictví měl být připoután na křeslo poseté hroty a bolestí donucen k přiznání. Následně jej měla čekat poprava.

Jenže historická skutečnost je složitější. Španělská inkvizice mučení skutečně používala a dochovaly se o něm velmi podrobné písemné záznamy. Právě ty však ukazují, že mezi její nejlépe doložené metody patřily především garrucha, vodní mučení označované jako toca a různé formy potro, při nichž byl vyslýchaný znehybněn a mučen pomocí provazů a napínání. Slavné křeslo poseté stovkami železných hrotů mezi charakteristickými nástroji španělské inkvizice doloženo není. Španělská inkvizice vznikla roku 1478, kdy papež Sixtus IV. vydal bulu, která umožnila katolickým panovníkům Isabele Kastilské a Ferdinandovi Aragonskému jmenovat inkvizitory. První inkvizitoři byli ustanoveni v roce 1480. Instituce byla náboženským tribunálem, ale současně byla mimořádně úzce propojena se španělskou monarchií, která měla na její organizaci a fungování zásadní vliv.


O inkvizičním mučení máme poměrně přesné informace právě proto, že tribunály své řízení zaznamenávaly. U mučení byli přítomni představitelé tribunálu, zapisovatel a kat. Do protokolů se mohly dostat otázky, odpovědi i průběh samotného mučení. Jednou z doložených metod byla garrucha, v jiných částech Evropy známá jako strappado. Vyslýchanému byly svázány ruce za zády a za zápěstí byl pomocí lana a kladky zdvihán ze země. K nohám mohla být připevněna závaží. Celá váha těla tak působila na nepřirozeně zkroucené paže a ramena a mohla způsobit vážná poranění či vykloubení.

Další metodou byla toca, tedy vodní mučení. Vyslýchaný byl znehybněn na nakloněné konstrukci s hlavou níže než nohama. Do úst mu byla vložena látka, přes kterou se postupně nalévala voda. Člověk se dusil a prožíval intenzivní pocit tonutí. Závažnost procedury se dokonce zaznamenávala podle množství použité vody. Používalo se rovněž potro. Nešlo vždy o klasický skřipec známý z pozdějších vyobrazení. U španělské inkvizice byl člověk pevně připoután ke konstrukci a kolem paží, stehen a lýtek mu byly vedeny provazy. Ty kat pomocí tyček nebo jiného mechanismu postupně utahoval. Provazy se zařezávaly do těla a vyvolávaly mimořádnou bolest. Historik Henry Charles Lea, který na přelomu 19. a 20. století zpracoval rozsáhlé inkviziční prameny, upozorňoval, že španělská inkvizice nevynalezla nějaký vlastní rozsáhlý repertoár fantastických mučicích zařízení. Používala především několik metod, které byly známé také tehdejším světským soudům.


Proto je nutné rozlišovat dvě věci. Různé židle, lavice a konstrukce mohly při výsleších a mučení skutečně sloužit ke znehybnění člověka. Z toho ale nelze automaticky vyvozovat, že extravagantní „inkviziční křesla“ vystavovaná v některých sbírkách přesně odpovídají zařízení běžně používanému španělskou inkvizicí. U každého takového předmětu je rozhodující jeho provenience, tedy zda lze spolehlivě určit, kdy byl vyroben, odkud pochází a zda existuje dobový dokument potvrzující jeho použití. Právě zde řada efektních „mučicích nástrojů“ naráží na problém. Předmět může vypadat děsivě a velmi staře, ale samotný vzhled ještě není historickým důkazem jeho skutečného používání.

Důležité je také pochopit, k čemu mělo mučení v tehdejším právním systému sloužit. Nebylo formálně zamýšleno jako trest za již prokázaný čin. Mělo být prostředkem k získání přiznání nebo informací v situaci, kdy tribunál považoval existující důkazy za závažné, ale nedostatečné. Pravidla současně obsahovala omezení, která dnes mohou působit paradoxně vzhledem k brutalitě samotné procedury. Mučení například nemělo člověka zabít ani trvale zmrzačit. Přiznání získané při mučení mělo být následně potvrzeno mimo mučírnu. Taková pravidla ovšem nezměnila podstatu celého mechanismu. Člověk vystavený nesnesitelné bolesti mohl říci prakticky cokoli, aby utrpení skončilo. Ani tehdejší právníci nebyli zcela slepí k tomu, že mučení představuje nejistý způsob zjišťování pravdy.


Příběh „inkvizičního křesla“ je zajímavý právě tím, jak snadno se může jeden působivý předmět stát symbolem celé historické epochy. Křeslo pokryté železnými hroty dokonale odpovídá představě temné mučírny. Je vizuálně působivé, okamžitě srozumitelné a nepotřebuje dlouhé vysvětlování. Historická skutečnost je komplikovanější a ve výsledku možná ještě znepokojivější. Španělská inkvizice žádné fantastické mučicí zařízení nepotřebovala. Dochované dokumenty potvrzují zavěšování lidí za ruce svázané za zády, bolestivé utahování provazů kolem končetin i vodní mučení vyvolávající pocit udušení. Tyto postupy známe právě proto, že jejich používání bylo součástí formalizovaného soudního procesu a jeho průběh se zaznamenával.

„Křeslo inkvizice“ proto může být působivým exponátem. Bez spolehlivě doloženého původu bychom jej však neměli automaticky označovat za typický nástroj španělské inkvizice. Skutečné dějiny jsou v tomto případě dostatečně temné samy o sobě. Nepotřebují další hroty.



Zdroje: 1. Henry Charles Lea – A History of the Inquisition of Spain, Volume III⁠; 2. Cambridge University Press – The Inquisition: A Global History, 1478–1834⁠; 3. Getty Research Institute – Spanish Inquisition, 1478–1834⁠