Evropské zemědělství se na konci roku 2025 ocitá v bodě, kdy se střetávají tři velké příběhy zároveň. Prvním je rozpočtový příběh, protože debata o dlouhodobém rozpočtu Evropské unie na roky 2028 až 2034 přestává být jen technickou hrou o čísla a proměňuje se v politické rozhodování o prioritách, pravomocích a míře centralizace. Druhým je příběh identity, protože venkov není pouhou výrobní plochou, ale krajinou, pamětí, řemeslem, rodinným dědictvím a způsobem života, který v mnoha regionech drží komunitu pohromadě. Třetím je příběh odolnosti, protože potravinová bezpečnost se po letech relativního klidu vrací do centra evropského uvažování, a to v době geopolitického tříštění, tlaku na dodavatelské řetězce, demografického stárnutí a narůstající klimatické volatility.

Právě v této situaci se Společná zemědělská politika, tedy CAP, znovu stává jakýmsi prizmatem, skrze které se láme širší otázka budoucího modelu evropského vládnutí. CAP byla kdysi jedním z nejviditelnějších pilířů evropského projektu, a to nejen kvůli své finanční váze, ale i kvůli politické symbolice. Zemědělství tehdy představovalo základní prvek stability, protože dostatek potravin a stabilní příjmy farmářů byly chápány jako předpoklad sociálního smíru. Dnes je CAP stále mimořádně významná, jen se proměnil její význam i očekávání, která do ní politici a veřejnost vkládají.

V posledních letech se CAP postupně posunula od jednoduchých podpor a tržních zásahů směrem k systému, který klade důraz na výkonnostní ukazatele, strategické plány členských států a podmíněnost plnění environmentálních cílů. Evropská komise u současného rámce zdůrazňuje, že politika pro období 2023 až 2027 je modernizovaná a více zaměřená na výsledky, přičemž má současně udržet životaschopnost sektoru i reagovat na společenské požadavky včetně ochrany přírody a klimatu. Tento posun má svou logiku, ale v praxi otevírá napětí, které je v Evropě staré jako Evropa sama. Jak nastavit společná pravidla tak, aby fungovala v severních velkovýrobních regionech, ve středomořských krajinách s tisíci malých rodinných farem, v horských oblastech s omezenými podmínkami i v novějších členských státech, kde má zemědělství stále výrazný sociální rozměr.

Debata se vyostřuje v okamžiku, kdy se do hry dostává budoucí dlouhodobý rozpočet EU. Evropská komise ve své vizi rozpočtu na roky 2028 až 2034 popisuje ambici zjednodušit a více propojit fondy realizované členskými státy a regiony do jednotnější strategie a plánovací logiky, která má přinést větší dopad každého investovaného eura. V praxi to zní jako efektivita, v politice to však zní také jako riziko, že se ztratí sektorová specifičnost a že zemědělství může být rozpuštěno ve velkém balíku priorit, kde bude soupeřit s jinými agendami, od průmyslu přes digitalizaci až po obranu.

Komentář Giorgia Raimondiho publikovaný v magazínu The European Conservative staví právě na této obavě. Argumentuje, že evropská zemědělská rozmanitost se nedá spravovat výhradně centralizovanými nástroji a že CAP není jen ekonomickou politikou, ale rámcem, který se dotýká kulturní kontinuity, krajiny i suverenity. Připomíná také, že ačkoli podíl CAP na rozpočtu EU v čase klesal, politická relevance nezmizela, pouze se přesunula do složitějšího prostoru, kde zemědělství zároveň nese očekávání produkce, environmentálních služeb, udržení venkovské struktury a sociální soudržnosti. V okamžiku, kdy se rozhoduje o novém rozpočtovém období, se tak nevede jen spor o finance, ale o to, kdo bude mít reálnou moc definovat pravidla a jak blízko realitě jednotlivých regionů tato pravidla budou.

Velmi názorně se tento střet promítá do rozdílných národních přístupů. Itálie je v Raimondiho popisu příkladem zemědělství, které je vrostlé do regionální identity, do tradic a do drobné struktury rodinných farem. Italská krajina je často mozaikou mikroregionů, svahů, vinic, olivových hájů a malých polí, kde je produkce propojena s krajinotvorbou a kulturním dědictvím. Takové prostředí se jen obtížně vtěsnává do uniformních administrativních schémat. Z pohledu Říma je proto zásadní, aby se při řízení CAP uplatňoval princip subsidiarity, tedy aby rozhodování probíhalo co nejblíže místu, kde dopadají důsledky. V této logice se environmentální ambice nemají popírat, ale mají být proveditelné a ekonomicky únosné, jinak se mohou obrátit proti samotným komunitám, které mají chránit.

Francie v evropské zemědělské politice tradičně představuje velkou váhu a silné domácí politické téma. Přechod od starších nástrojů k podmíněnosti a výkonnosti však vytváří nová napětí, protože francouzský model dlouho počítal s tím, že zemědělství je nejen strategickým sektorem, ale i citlivým sociálním prostředím s vysokou očekávanou mírou státní ochrany. Německo je naopak často popisováno jako země, která dává přednost předvídatelnosti, regulacím a technologické modernizaci, což může být kompatibilní s výkonnostním řízením z Bruselu, jenže i zde vznikají třecí plochy, když jiné státy žádají větší pružnost. Španělsko zvyšuje hlas tam, kde se zemědělství prolíná s vodním hospodářstvím a adaptací na sucho, a Polsko se od vstupu do Unie proměnilo v hráče, který do evropské debaty vnáší důraz na potravinovou suverenitu, férovou konkurenci a citlivost k sociální struktuře venkova.

Raimondi zasazuje italskou pozici také do politického rámce vlády Giorgie Meloniové a širší konzervativní argumentace, kterou v Evropském parlamentu nese skupina ECR. Nejde v jeho pojetí o odmítnutí evropské spolupráce, ale o spor o model integrace. Jedna linie zdůrazňuje koordinaci a jednotná pravidla, protože z nich má plynout soudržnost a administrativní přehlednost. Druhá linie namítá, že u zemědělství je rozmanitost natolik podstatným faktem, že centralizace nevyhnutelně vytváří slepá místa, zvyšuje byrokratickou zátěž a oslabuje legitimitu politiky v očích těch, kteří ji mají naplňovat.

Zvlášť ostrá je v této souvislosti otázka, zda má CAP zůstat jasně vymezeným rozpočtovým pilířem, nebo být více sloučena s dalšími nástroji do širších národních balíků. Kritici sloučení varují, že se tím rozostří odpovědnost, ztratí se srovnatelnost a zemědělství začne uvnitř států soupeřit o stejné peníze s jinými agendami, které mohou mít v dané chvíli vyšší politickou prioritu. Zastánci změny naopak tvrdí, že nový rozpočtový svět vyžaduje flexibilitu a schopnost rychle přesměrovat prostředky tam, kde to Evropa potřebuje. Jenže právě zemědělství je oblastí, kde přílišná flexibilita může znamenat nejistotu pro farmáře, kteří plánují v cyklech sezón, investic a generačních předání, nikoli v cyklech krátkých politických kampaní.

Do toho vstupují velmi konkrétní tlaky, které se v evropských venkovských regionech hromadí. Generační obměna je jedním z největších problémů, protože bez mladých lidí se zemědělství zmenší, zestárne a postupně ztratí schopnost inovovat. Přístup k půdě, úvěrům, vzdělání a technologiím rozhoduje o tom, zda mladí lidé do oboru vůbec vstoupí. K tomu se přidává klimatická volatilita, která zvyšuje riziko výnosů a zdražuje pojištění i investice do adaptace. Farmáři zároveň často pociťují tlak regulací, které mohou být v cíli legitimní, ale v provedení někdy působí jako soubor administrativních povinností bez dostatečné podpory a bez respektu k místním podmínkám.

Psali jsme: Tanky bez mostů, letadla bez lidí a obrana jen na papíře, říká Mašek

Další zásadní vrstvou je konkurence dovozů. Pokud evropský farmář nese náklady spojené s přísnými standardy, zatímco dovážené produkty se řídí mírnějšími pravidly, vzniká tlak na ceny i pocit nespravedlnosti. Raimondi proto zdůrazňuje princip férových podmínek, tedy požadavek, aby dovoz splňoval srovnatelné standardy, což je argument, který v evropské debatě nabývá na síle s tím, jak se globalizace mění z jednoduchého ekonomického příběhu na geopoliticky citlivé téma.

V jádru celé diskuse je tedy otázka, zda Evropa dokáže sladit solidaritu se svými regiony s respektem k autonomii a se schopností reagovat na společné hrozby. Raimondiho text tvrdí, že řešení neleží v jediné ideologii, ale v praktickém nastavení, které zachová CAP jako srozumitelný pilíř, zlepší zapojení regionů do plánování, posílí potravinovou suverenitu prostřednictvím férových pravidel a přitom povede zelenou transformaci s ekonomickým a sociálním realismem. Jinými slovy ochrana přírody a klimatu má být cestou, po které se dá jít, nikoli překážkou, o kterou se venkovská ekonomika rozbije.

Z pohledu budoucnosti evropského projektu je důležité si přiznat, že venkov není okrajovou kulisou. Je to prostor, kde se rozhoduje o potravinách, vodě, krajině, biodiverzitě i kulturní paměti. Pokud se z evropské zemědělské politiky stane technokratická architektura, která nebude rezonovat s realitou regionů, poroste odpor, protesty a nedůvěra, což se nakonec vrátí do evropské politiky jako celku. Pokud se naopak podaří nastavit rámec, který uzná rozmanitost a zároveň udrží koordinaci, může se CAP znovu stát stabilizační silou, jen v modernější podobě než v době svého vzniku.

Rozhodování o rozpočtu na roky 2028 až 2034 tak v sobě nese mnohem více než jen rozpočtové tabulky. Určuje, zda Evropa udrží venkov jako živý prostor práce, tradice a inovace, nebo zda se venkov bude dále vylidňovat, ekonomicky oslabovat a politicky radikalizovat. V sázce je také to, jak bude vypadat evropská potravinová bezpečnost v příští dekádě, kdy se svět zřejmě nebude vracet k jednoduššímu řádu, ale spíše k vyšší míře nejistoty. A právě proto je spor o CAP ve skutečnosti sporem o evropskou odolnost, o důvěru mezi institucemi a o to, zda integrace bude stát na centralizaci, nebo na subsidiaritě, která bere rozmanitost jako výchozí fakt, nikoli jako problém.

Další zdroje: 1. Autonomy, Identity, and the Future of European Farming; 2. The common agricultural policy at a glance; 3. EU budget 2028-2034

(Chmelík, European Conservative, foto: zai)