Český sport má na první pohled jasný systém řízení. Základem je zákon o podpoře sportu, který sport vymezuje jako veřejně prospěšnou činnost a stanoví působnost institucí při jeho podpoře. V zákoně je zároveň určeno, že Národní sportovní agentura má připravovat návrh plánu státní politiky ve sportu, předkládat jej vládě ke schválení a koordinovat jeho uskutečňování. Stejný zákon ukládá agentuře také přípravu ročních akčních plánů podpory sportu.  

Na papíře je tedy logika jednoduchá. Nejprve má existovat zákonný rámec. Z něj má vycházet dlouhodobý plán státní politiky ve sportu. Ten má stanovit cílové skupiny sportovců, sportovních organizací a oblastí sportu, včetně alokace peněz. Na tento plán mají navazovat akční plány pro jednotlivé roky. Teprve podle nich mají vznikat konkrétní programy a dotační výzvy.

Jenže skutečnost je mnohem složitější. Český sport dnes stojí mezi starou koncepcí SPORT 2025, ročními akčními plány, dotačními výzvami Národní sportovní agentury, zbytky kompetencí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a novou politickou ambicí spojovat sport se zdravím a prevencí. Výsledkem není přehledný systém, ale vrstvení dokumentů, u nichž není vždy jasné, který má skutečně určovat směr.

Zákon předpokládá strategii, praxe vyrábí výzvy

Základním strategickým dokumentem byla po dlouhou dobu Koncepce podpory sportu 2016 až 2025, SPORT 2025. Ministerstvo školství ji představilo jako dokument, který má postupně narovnávat podmínky pro pohybové aktivity všech obyvatel bez rozdílu talentu, věku, sociálního postavení nebo zdravotního omezení. Koncepce zdůrazňovala rovné příležitosti, meziresortní přístup, podporu dětí, mládeže, trenérů i reprezentace.  

Tato koncepce měla být rozpracována prostřednictvím čtyř dvouletých akčních plánů. Národní sportovní agentura tuto logiku sama uvádí na svém webu, kde označuje SPORT 2025 a její akční plány za stěžejní dokumenty státní politiky ve sportu.  

Právě zde se ale začíná ukazovat první zásadní rozpor. Koncepce vznikla v době, kdy sport patřil pod MŠMT. Později vznikla Národní sportovní agentura a podpora sportu se institucionálně přesunula jinam. Druhý akční plán pro roky 2020 a 2021 tuto změnu výslovně označil za podstatnou skutečnost, která zásadně ovlivňuje další vývoj a způsob zajištění podpory sportu.  

Místo toho, aby stát po této změně jasně přepracoval celkový model řízení, systém se začal posouvat jinam. Dlouhodobá koncepce zůstala v pozadí, zatímco skutečný význam začaly získávat roční akční plány a konkrétní dotační výzvy. Akční plán 2025 už sám sebe popisuje jako souhrn opatření pro podporu sportu v daném roce a uvádí, že navazuje na Akční plán 2024.  


Tady vzniká podstatná otázka. Pokud zákon předpokládá dlouhodobý plán státní politiky ve sportu a roční akční plány mají být prováděcím nástrojem, co se stane, když roční plán začne fakticky nahrazovat dlouhodobou strategii? Přesně to je dnešní problém. Systém se z hlediska dokumentů tváří jako řízený, ale v praxi se těžiště přesouvá do každoročních výzev.

Rozdělené kompetence, rozostřená odpovědnost

Dalším problémem je rozdělení kompetencí. MŠMT zůstává důležitým resortem pro výchovu, vzdělávání, školní prostředí a pohyb dětí. Národní sportovní agentura je však hlavním gestorem podpory sportu. Právě ona připravuje roční akční plány, dotační výzvy a praktické nástroje financování sportovních organizací.  

Toto rozdělení samo o sobě nemusí být chybou. Sport skutečně přesahuje školství, zdravotnictví, regionální rozvoj, obce, svazy i reprezentaci. Jenže právě proto musí být řízení mimořádně jasné. Musí být zřejmé, kdo stanovuje strategii, kdo ji převádí do akčních plánů, kdo podle ní připravuje výzvy a kdo vyhodnocuje výsledky.

Místo toho vzniká opačný dojem. Strategická rovina se rozvolnila, zatímco administrativní rovina zesílila. Vláda schvaluje roční akční plány, NSA podle nich připravuje výzvy a sportovní prostředí se přizpůsobuje tomu, co je každý rok vypsáno. Skutečná moc nad podporou sportu se tak stále více přesouvá z koncepční úrovně do úrovně úředně připravených programů.

To je podstatný posun. Zákon a koncepce mají určovat směr. Výzvy mají být jen nástrojem. Pokud ale výzvy začnou prakticky určovat, co stát podporuje, komu peníze přijdou a podle jakých kritérií, pak se z nástroje stává skutečné centrum rozhodování.

Kontrola NKÚ z roku 2023 právě tento problém nepřímo potvrdila. Zaměřila se na peněžní prostředky státu určené na podporu sportu a sportovní reprezentaci a na hospodaření NSA. V kontrolním závěru se opakovaně objevuje problém slabého propojení cílů, opatření, výdajů a vyhodnocování účelnosti podpory.  

To je pro řízení sportu zásadní. Pokud nejsou výzvy pevně navázány na měřitelné cíle koncepce nebo dlouhodobého plánu, pak lze kontrolovat hlavně administrativní správnost. Lze zjistit, zda byla žádost podána včas, zda obsahovala přílohy a zda příjemce doložil výdaje. Mnohem obtížnější je ale odpovědět na otázku, zda dotace skutečně naplnila veřejný účel podpory sportu.

A právě zde se ukazuje hlavní slabina současného systému. Stát dokáže popsat, kolik opatření plánuje, kolik výzev vyhlásí a jaké oblasti chce podporovat. Hůře však dokládá, zda tyto kroky skutečně vedou k výsledkům, které slibovala koncepce: více pohybu, lepší dostupnost sportu, silnější kluby, kvalitnější infrastruktura, stabilnější trenérské zázemí a transparentnější financování.

Když se politika mění v administraci

Roční akční plány 2025 a 2026 ukazují, že stát se snaží systém udržet v chodu. Obsahují spolupráci a komunikaci, státní podporu sportu, strategické dokumenty, prevenci negativních jevů a propagaci sportu. Akční plán 2026 podle NSA obsahuje konkrétní opatření, má posilovat meziresortní spolupráci, stabilní financování i prevenci negativních jevů.  

To všechno může znít správně. Problém je však v tom, že roční plán nemůže nahradit dlouhodobou politiku. Nemůže sám odpovědět na otázku, zda má stát více podporovat sport pro všechny, výkonnostní sport mládeže, reprezentaci, infrastrukturu, školní sport, parasport nebo prevenci zdravotních problémů. Může vyjmenovat opatření, ale nemůže sám vytvořit strategickou hierarchii.

Když se dlouhodobá strategie ztratí, začnou rozhodovat detaily výzev. Tam se určuje, kdo je oprávněný žadatel, jaké náklady jsou způsobilé, jaká data musí být v rejstříku, jak se hodnotí žádost, jaké sportovní organizace mají výhodnější postavení a jaké aktivity stát prakticky zaplatí.


Tento posun je nebezpečný. Pokud úřední výzva není pevně svázána s dlouhodobou strategií a měřitelnými ukazateli, může se postupně odchýlit od původních cílů. Může formálně navazovat na akční plán, ale prakticky podporovat jinou logiku. Může mluvit jazykem koncepce, ale v rozhodování zvýhodňovat jiné priority.

Významnou roli v celém systému dnes fakticky získává samotný úřední aparát Národní sportovní agentury. Zatímco zákon, koncepce a akční plány určují pouze obecný rámec, skutečná podoba podpory sportu vzniká až v detailech jednotlivých výzev, metodik, podmínek způsobilosti, hodnoticích pravidel a administrativních postupů. Právě zde se rozhoduje, které oblasti budou zvýhodněny, jaké parametry budou považovány za důležité, jaké typy organizací budou mít lepší postavení a jakým způsobem budou žádosti hodnoceny. 

Nejviditelněji se tento posun projevil u systému prioritizace sportů, který začal mít přímý vliv na dotační podporu sportovních svazů. Přestože NSA veřejně uvádí základní okruhy kritérií, detailní metodické zdůvodnění vah jednotlivých parametrů, jejich dlouhodobého dopadu a vazby na původní cíle Koncepce SPORT 2025 není ve veřejném prostoru dostatečně srozumitelně dohledatelné. 

Výsledkem je stav, kdy se skutečné těžiště rozhodování přesouvá od politicky schválených strategických dokumentů směrem k administrativnímu rozhodování uvnitř agentury. Formálně sice dál existují zákon, koncepce i akční plány, praktický dopad na podporu jednotlivých sportů, svazů a projektů však stále více určují konkrétní nastavení výzev a interní rozhodovací procesy úředního aparátu.

Právě proto je tak důležité vrátit řízení sportu na začátek. Zákon má být rámcem. Vláda má schválit dlouhodobý plán. Akční plány mají tento plán rozpracovávat. Výzvy mají být jen prováděcím nástrojem. A jejich výsledky mají být měřeny proti jasným cílům.

Dnes však český sport působí opačně. Zákon existuje. Stará koncepce skončila. Roční akční plány pokračují. Výzvy se vypisují. Peníze se rozdělují. Ale odpověď na základní otázku zůstává nejasná: kdo vlastně řídí podporu českého sportu a podle čeho?

Pokud stát tuto otázku nevyřeší, budou se další roky opakovat stejné problémy. Vzniknou nové plány, nové výzvy a nové programy. Bez pevné strategie však nepůjde spolehlivě říci, zda český sport skutečně směřuje k lepším výsledkům, nebo jen administrativně udržuje systém, který ztratil svůj koncepční základ a hlavní rozhodování mají v ruce úředníci.



Zdroje: 1. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu; 2. Koncepce podpory sportu 2016 až 2025, MŠMT; 3. Specifické dokumenty Národní sportovní agentury; 4. Akční plán podpory sportu na rok 2025; 5. Akční plán podpory sportu na rok 2026; 6. II. akční plán ke koncepci SPORT 2025 na období 2020 až 2021; 7. Kontrolní závěr NKÚ č. 23/04