Noční jednání Poslanecké sněmovny o zrušení televizních a rozhlasových poplatků ukázalo, jak rychle se může ekonomická otázka změnit v politickou bitvu. Vládní koalice Andreje Babiše prosadila v sobotu 24. října nad ránem návrh do druhého čtení, opozice neuspěla s jeho zamítnutím ani vrácením vládě. Přestože jde o změnu financování dvou veřejnoprávních institucí, debatu ovládly především emoce, vzájemná obvinění a boj o politický vliv. Skutečné hospodaření České televize a Českého rozhlasu přitom zůstalo ve stínu.

Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů prosadila pevný termín hlasování na sobotu 24. října ve 4:36 ráno. Předseda Sněmovny Tomio Okamura omezil rozpravu přibližně na devět hodin. K vystoupení se nakonec nedostalo 65 přihlášených poslanců. Opozice postup označila za omezování parlamentní diskuse, koalice jej obhajovala snahou zabránit obstrukcím. Návrhy na zamítnutí předlohy a její vrácení vládě podpořilo 81 ze 177 přítomných poslanců. Vládní většina tak prosadila pokračování legislativního procesu. Zákon však zatím schválen není.

Ministr kultury Oto Klempíř při představení návrhu zdůraznil, že dosavadní systém poplatků neodpovídá technologickému vývoji. Podle něj nemá smysl spojovat financování veřejnoprávních médií s vlastnictvím televizoru, rozhlasového přijímače nebo dalších zařízení umožňujících příjem vysílání. Připomněl také, že řada evropských zemí přešla na jiné způsoby financování. Opozice naopak varuje před politickým ovládnutím médií. Pirátský poslanec Ivan Bartoš ve sněmovní rozpravě argumentoval, že financování prostřednictvím poplatků představuje jednu z pojistek redakční nezávislosti. Podobně vystupovali představitelé ODS, STAN a dalších opozičních stran.


Ve veřejné debatě se opakovaně objevují výhrady, že zpravodajství a publicistika ČT a ČRo jsou názorově bližší dnešní opozici. Takové hodnocení však nelze bez systematického a nezávislého rozboru vysílání považovat za prokázané. Stejně tak nelze tvrdit, že ochrana údajně příznivého mediálního prostředí je skutečným motivem opozičních stran. Politický zájem na podobě veřejnoprávních médií je nicméně zřejmý na obou stranách. Opozice mobilizuje své příznivce k protestům, zatímco koalice prosazuje zásadní změnu financování navzdory jejímu odporu. Spor se tak přesunul z ekonomické roviny do zápasu o budoucí podobu mediálního prostoru.

Kontrola miliard zůstává ve stínu politického konfliktu

V celé debatě překvapivě ustupuje otázka hospodárnosti. Česká televize má podle vládního návrhu získat v roce 2027 ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,065 miliardy. Dohromady jde o přibližně 7,8 miliardy korun, tedy asi o 1,4 miliardy méně, než obě instituce očekávají letos z poplatků. Takový rozdíl rozhodně není zanedbatelný. Měl by však být předmětem konkrétní ekonomické analýzy, nikoli pouze politických prohlášení o ohrožení demokracie nebo nutnosti úspor.

Podstatná je především otázka, zda veřejnoprávní média hospodaří efektivně, jaké mají provozní náklady, kolik prostředků směřuje do výroby jednotlivých pořadů a jaký veřejný přínos tyto výdaje představují. Předseda Sněmovny Okamura při rozpravě připomněl také náklady na správu a vymáhání poplatků. Podle důvodové zprávy mohou související výdaje dosahovat až 250 milionů korun ročně. Toto číslo však samo o sobě neprokazuje, že navrhovaný systém bude levnější ve všech ohledech.


Pokud tedy opozice tvrdí, že hájí nezávislost veřejnoprávních médií, měla by současně jasně vysvětlit svůj postoj k jejich nezávislé veřejné finanční kontrole. Stejnou povinnost má vláda: musí doložit, že chce kontrolovat hospodaření, nikoli prostřednictvím rozpočtu zasahovat do redakčních rozhodnutí. Kontrola veřejných peněz a nezávislost zpravodajství se totiž nevylučují. Nejvyšší kontrolní úřad může posuzovat zákonnost a hospodárnost nakládání s prostředky, aniž by rozhodoval o obsahu jednotlivých reportáží.

Politici řeší vliv, občanům dluží odpověď, za co platí

Zcela stranou politické přestřelky zůstává také samotný rozsah veřejné služby. Česká televize vedle zpravodajství, vzdělávání, kultury a sportu vysílá rovněž rozsáhlou zábavní produkci, včetně populární taneční soutěže StarDance. Je legitimní ptát se, zda má být taková produkce financována z povinných veřejných prostředků a kde leží hranice mezi veřejnou službou a komerční zábavou. Současně však platí, že veřejnoprávní vysílání nemusí být omezeno pouze na zpravodajství a vzdělávací pořady. Kulturní a zábavní tvorba může být součástí jeho zákonného poslání.


V tomto ohledu se politická debata často míjí s ekonomickou realitou. Vládní návrh sice ruší přímou platební povinnost domácností, současně však přesouvá výdaje do státního rozpočtu. Opozice zase zdůrazňuje ochranu nezávislosti, ale konkrétní otázky rozsahu a nákladů veřejné služby ustupují do pozadí. Do sporu vstoupily také evropské mediální organizace. Evropská vysílací unie a Evropská federace novinářů kritizují rychlost projednávání a upozorňují na požadavky evropského aktu o svobodě médií. Ten předepisuje transparentní, přiměřené a předvídatelné financování, nikoli jediný povinný model. Jejich stanoviska představují závažné odborné výhrady, nikoli rozhodnutí o nezákonnosti vládního návrhu.

Sněmovní střet tak odhalil zásadní rozpor české politiky. Koalice slibuje hospodárnější systém, ale musí přesvědčivě doložit jeho finanční a institucionální důsledky. Opozice hájí nezávislost médií, ale měla by stejně důsledně požadovat transparentní kontrolu jejich hospodaření. Dokud se politická debata bude soustředit především na to, kdo získá nebo ztratí vliv na veřejnoprávní média, zůstane stranou nejdůležitější otázka: jak zajistit kvalitní, nezávislou a současně hospodárnou veřejnou službu, za kterou občané platí bez ohledu na zvolený způsob financování.



Zdroje: 1. Poslanecká sněmovna – Stenografický záznam rozpravy z 23. října 2026⁠; 2. Poslanecká sněmovna – Vládní návrh zákona, sněmovní tisk 231⁠; 3. Nejvyšší kontrolní úřad – Příprava kontrol České televize a Českého rozhlasu⁠; 4. Evropská vysílací unie – Stanovisko k financování ČT a ČRo⁠