„Až dokončíme porážku Íránu, což bude brzy, prohlásím Hormuzský průliv za území Spojených států.“ Americký prezident Donald Trump tuto větu pronesl 14. srpna během vystoupení na policejní akademii ve státě New York. Řekl ji s úsměvem, takže mohla působit jako další z prezidentových provokací. Jenže vzápětí dodal: „Je to pravda.“

Výrok je zajímavý především tím, že přišel pouhé dva dny poté, co Trump prohlásil, že Spojené státy už mají nad Hormuzským průlivem „totální kontrolu“. Americkou námořní blokádu íránských přístavů přirovnal ke „zdi z oceli“. Trumpova slova proto nemusíme chápat jako realistický plán na připojení Hormuzu ke Spojeným státům. Taková možnost nemá oporu v mezinárodním právu ani v geografii oblasti.

Podstatnější je jiná otázka. Kdo dnes Hormuzský průliv skutečně kontroluje? Washington tvrdí, že Spojené státy. Teherán tvrdí pravý opak. Pohyb obchodních lodí však ukazuje mnohem složitější obraz. A ten vypovídá o současném konfliktu více než samotná Trumpova slova.

Průliv nemůže jednoduše vlastnit ani Írán, ani Amerika

Íránská reakce byla okamžitá. Náměstek ministra zahraničí Kazem Gharibabadi prohlásil, že Hormuz „byl íránský, je íránský a zůstane íránský“. Podle něj jej nelze získat tweetem, letadlovou lodí ani prezidentským projevem. Ani tato formulace však není právně přesná.

Hormuzský průliv leží mezi Íránem na severu a Ománem na jihu. V nejužším místě měří přibližně 33 kilometrů, takže jeho vody zasahují do teritoriálních moří obou států. To ovšem neznamená, že by některý z nich mohl mezinárodní lodní dopravu podle svého rozhodnutí jednoduše zastavit.


Situaci komplikuje skutečnost, že Spojené státy Úmluvu OSN o mořském právu neratifikovaly a Írán ji podepsal, ale rovněž neratifikoval. Podstatná část pravidel týkajících se svobody plavby je však chápána také jako součást mezinárodního obyčejového práva. Právní vlastnictví a vojenská kontrola jsou navíc dvě rozdílné věci. Současná válka ukazuje, že pro světovou ekonomiku může být druhá z nich v určité chvíli důležitější.

Ještě před válkou patřil Hormuz mezi nejvýznamnější dopravní tepny planety. Podle americké Energy Information Administration jím v roce 2024 proudilo v průměru přibližně 20 milionů barelů ropy a dalších ropných kapalin denně, což odpovídalo asi pětině jejich světové spotřeby. Pro značnou část těchto dodávek přitom neexistují dostatečně kapacitní alternativní trasy.

Proto není nutné Hormuz fyzicky obsadit, aby se z něj stala geopolitická zbraň. Stačí vytvořit prostředí, ve kterém majitelé tankerů, pojišťovny a posádky začnou považovat průjezd za příliš nebezpečný.

Americké námořnictvo je silnější, obchodní doprava přesto vázne

To je dnes podstatou problému. Spojené státy disponují nesrovnatelně silnějším klasickým námořnictvem než Írán. Americké letadlové lodě, ponorky, letectvo, satelitní průzkum i logistické kapacity představují sílu, které Teherán nemůže v konvenčním střetu konkurovat.

Washington navíc udržuje námořní blokádu íránských přístavů. Ministr obrany Pete Hegseth 13. srpna prohlásil, že americké námořnictvo ji může díky rotaci plavidel udržovat prakticky neomezeně dlouho. Přesto se Spojeným státům nepodařilo obnovit normální obchodní provoz Hormuzem.

Data společnosti Kpler citovaná agenturou Reuters ukázala, že ve čtvrtek 13. srpna proplulo průlivem devět obchodních plavidel přepravujících komodity. Den předtím jich bylo pouze pět. Srpnový průměr činil zhruba dvanáct denně a většina zaznamenaných lodí využívala trasy vedoucí íránskými vodami.

Doprava tedy není úplně zastavena, ale zůstává hluboko pod normálním stavem. Další útoky na obchodní plavidla navíc udržují riziko na mimořádně vysoké úrovni. Spojené arabské emiráty například obvinily Írán z útoků na plavidla společnosti ADNOC.


Vzniká tak asymetrie, kterou bylo možné v posledních letech pozorovat také v Černém a Rudém moři. Slabší protivník nemusí získat klasickou kontrolu nad mořem. Stačí, pokud silnější straně znemožní nebo výrazně prodraží jeho bezpečné ekonomické využívání.

Proto je otázka, zda Hormuz „kontrolují“ Spojené státy, nebo Írán, do určité míry zavádějící. Washington dokáže blokovat íránské přístavy a ničit íránské vojenské cíle. Teherán dokáže vytvářet tak vysoké riziko pro obchodní dopravu, že velká část lodí průlivem nepluje. Výsledkem není úplná americká ani íránská kontrola. Obě strany mají schopnost výrazně omezovat možnosti protivníka. A to je strategicky něco jiného než tradiční ovládnutí námořní cesty.

Hormuz se změnil z dopravní tepny v nástroj vyjednávání

Tady se dostáváme k nejdůležitější části současného konfliktu. Írán už nepoužívá Hormuz pouze jako prostředek vojenského nátlaku. Proměnil jej v jednu ze svých nejcennějších vyjednávacích karet.

Teherán nemusí ekonomicky porazit Spojené státy. Stačí mu zvyšovat cenu pokračování války. A část těchto nákladů se prostřednictvím Hormuzu přenáší na země, které se konfliktu přímo neúčastní.

Nejviditelnější je to na trhu s energiemi. Brent se 14. srpna pohyboval kolem 88,52 dolaru za barel, zatímco americká WTI kolem 82,40 dolaru. Brent za týden přidal přibližně šest procent. K růstu přispěly útoky na tankery, nejistota kolem Hormuzu a absence průlomu v americko-íránských jednáních.


Současně to vysvětluje, proč může být Hormuz pro Írán strategicky cennější než některé vojenské základny nebo zbraňové systémy. Každý útok na tanker nemusí způsobit velkou fyzickou škodu. Stačí, pokud zvýší pojistné, přiměje další rejdaře změnit trasu nebo vyvolá pochybnosti obchodníků o budoucích dodávkách. Írán tím získává schopnost přenášet část nákladů války na světový trh.

Tady se vracíme k Trumpovu zdánlivě absurdnímu výroku. Prohlásit Hormuz za americké území by právně nic nevyřešilo. Ani americká vlajka na mapě by nezajistila bezpečný průjezd tankerů.

Pokud by Spojené státy chtěly dlouhodobě zajistit nepřetržitou plavbu pouze vojenskou silou, musely by potlačovat raketové, dronové, minové a další hrozby podél íránského pobřeží, chránit obchodní lodě a současně přesvědčit jejich provozovatele a pojišťovny, že riziko je přijatelné. To je podstatně složitější úkol než porazit íránské námořnictvo v klasické bitvě.


Hormuz proto není pouze jednou epizodou americko-íránské války. Je ukázkou toho, jak se mění námořní moc 21. století. Velmoc může mít nejsilnější flotilu světa, a přesto nemusí být schopna zajistit normální obchodní provoz. Slabší stát naopak nemusí moře ovládnout. Může mu stačit schopnost učinit jeho využívání příliš drahým nebo nebezpečným.

Tím se dostáváme k největšímu paradoxu Trumpova výroku. Spojené státy mohou označit Hormuz za svůj životně důležitý strategický zájem. Mohou v oblasti rozmístit nejsilnější námořnictvo světa. Mohou blokovat íránské přístavy a ničit íránské vojenské cíle. Nemohou však změnit geografii.

Hormuz zůstane úzkým průlivem mezi Íránem a Ománem, kterým za normálních okolností prochází přibližně pětina světové spotřeby ropných kapalin. A právě tato geografie dává Íránu něco, co nelze odstranit žádným prezidentským prohlášením: schopnost výrazně ovlivňovat cenu, za kterou může zbytek světa tuto strategickou cestu používat.



Zdroje: 1. Reuters – Trump says he will soon declare Strait of Hormuz a US territory⁠; 2. Reuters – Hormuz shipping traffic capped amid competing claims from US and Iran⁠; 3. Reuters – Iran defiant on strait as Trump tells Americans to accept high gasoline prices⁠; 4. U.S. Energy Information Administration – Strait of Hormuz remains critical oil chokepoint⁠; 5. United Nations – Convention on the Law of the Sea, Part III⁠