Americké základny v Perském zálivu byly po desetiletí symbolem jednoduchého pravidla: bezpečnost regionu nakonec garantují Spojené státy. Válka s Íránem však ukázala také druhou stránku tohoto modelu. Velké základny soustředěné relativně blízko Íránu představují v době přesných balistických raket a dronů nejen prostředek projekce americké síly, ale také velmi dobře identifikovatelné cíle.

Právě zkušenost posledních šesti měsíců nyní může změnit americkou strategii na Blízkém východě více než jednotlivé politické deklarace prezidenta Donalda Trumpa. Washington Post v srpnu informoval, že Pentagon analyzuje budoucí podobu americké vojenské přítomnosti v regionu. Jednou z možností je omezení části sil přímo v Perském zálivu a přesun některých jednotek a schopností dále na západ. Zvažováno je například Jordánsko, Izrael nebo saúdskoarabské pobřeží Rudého moře.

Pentagon zdůrazňuje, že zatím nejde o rozhodnutí o stažení. Podle amerického listu nebyla nařízena ani formální revize rozmístění sil. Probíhající analýza je označována za obezřetné plánování, které má mimo jiné odpovědět na otázku, zda má smysl obnovovat válkou poškozené základny v jejich dosavadní podobě. Podstatné však není pouze to, kam se američtí vojáci přesunou. Mnohem důležitější je otázka, kdo převezme část bezpečnostní odpovědnosti, kterou Spojené státy po desetiletí nesly.

Írán ukázal slabinu amerického systému

Americká vojenská infrastruktura v oblasti vznikala v době, kdy rozsáhlé letecké a námořní základny představovaly především nástroj projekce síly. Konflikt s Íránem ale ukázal, že stejná infrastruktura může být mimořádně zranitelná vůči rozsáhlým raketovým a dronovým útokům.


Logika případné změny je vojensky pochopitelná. Menší počet rozptýlenějších a lépe chráněných stanovišť komplikuje protivníkovi plánování útoku. Přesunutí části sil dále od Íránu může zároveň prodloužit dobu varování před některými útoky. Americká armáda by přitom neztratila schopnost v regionu zasahovat. Z Jordánska, Izraele nebo západní části Saúdské Arábie může dál operovat směrem k Rudému moři, Perskému zálivu i strategickému průlivu Báb al-Mandab. Takový krok proto nelze jednoduše označit za americký ústup. Může jít naopak o přechod od rozsáhlé, koncentrované a zranitelné přítomnosti k menší, rozptýlenější a vojensky odolnější síti.

Pro Írán by přitom vznikla zvláštní situace. Teherán dlouhodobě požaduje omezení americké vojenské přítomnosti v Perském zálivu. Washington by tak mohl část sil skutečně přesunout a prezentovat tento krok jako součást případného budoucího uklidnění vztahů, aniž by vojensky z Blízkého východu odešel. Změna vynucená zranitelností amerických základen by se tím mohla současně stát diplomatickou kartou.

Vedle amerického systému vzniká nový regionální pilíř

Současně se odehrává druhý proces, který může být ještě významnější. Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán podepsaly 7. srpna v Mekce společnou obrannou dohodu. Její nejvýraznější ustanovení říká, že ozbrojený útok proti jednomu členovi bude považován za útok proti všem. Princip tak připomíná kolektivní obranu známou z článku 5 Severoatlantické smlouvy, přestože pakt z Mekky samozřejmě nelze rozsahem ani institucionální strukturou s NATO srovnávat.

Nejde přitom pouze o politickou deklaraci. Dohoda počítá s vytvořením společných politických a vojenských mechanismů, zapojením ministrů zahraničí, ministrů obrany a náčelníků generálních štábů, společnými cvičeními a hlubší spoluprací obranného průmyslu. Právě 31. srpna se v Istanbulu koná první jednání společného výboru vytvořeného podle této dohody.


Není vůbec jisté, zda z tohoto spojení vznikne skutečně fungující vojenská aliance. Historie Blízkého východu je plná bezpečnostních projektů, které zůstaly převážně na papíře. Rozdílné zájmy Ankary, Rijádu a Islámábádu nezmizely podpisem jedné smlouvy. Ani samotní signatáři pakt oficiálně neoznačují za alianci namířenou proti konkrétnímu protivníkovi. Turecké ministerstvo obrany výslovně uvedlo, že dohoda neurčuje žádný stát jako společného nepřítele.

Tentokrát však existuje zásadní rozdíl oproti mnoha předchozím pokusům o regionální bezpečnostní spolupráci. Regionální státy začínají vytvářet vlastní bezpečnostní struktury právě ve chvíli, kdy Washington vážně analyzuje, jak svou přímou vojenskou přítomnost přeskupit a část bezpečnostního břemene přenést na spojence. Vzniká tak možnost systému, v němž bezpečnost Blízkého východu již nebude založena pouze na bilaterálních vztazích jednotlivých států se Spojenými státy.

Největší otázkou může být Izrael

Pro Washington má takový systém několik výhod. Spojené státy mohou zachovat schopnost vojensky zasahovat, zpravodajské kapacity i přístup ke klíčovým komunikačním trasám, ale část každodenních nákladů a odpovědnosti přenést na regionální mocnosti. Nešlo by tedy o odchod Ameriky, nýbrž o změnu způsobu, jakým svou moc na Blízkém východě uplatňuje.


To může postupně vytvořit problém, který bude důležitější než samotný počet amerických vojáků na Blízkém východě. Washington chce regionální spojence schopné převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost. Jakmile však tyto státy získají skutečnou vojenskou a politickou autonomii, nemusí vždy jednat podle amerických, a už vůbec ne izraelských, priorit.

Spojené státy by tak mohly dosáhnout svého dlouhodobého cíle, tedy přenést část bezpečnostního břemene na spojence, a současně zjistit, že vzniká regionální prostředí, které budou politicky kontrolovat méně než dosud. Americká strategie proto nestojí před jednoduchou volbou mezi „zůstat“ a „odejít“. Mění se samotný způsob americké přítomnosti.


Spojené státy by v takovém systému nadále zůstaly nejsilnějším vnějším vojenským aktérem. Už by však nemusely být jediným centrem, kolem něhož se regionální bezpečnost organizuje. Právě v tom může spočívat největší strategický důsledek války s Íránem.

Ne v odchodu Ameriky z Blízkého východu, ale v postupném vzniku regionu, v němž Washington zůstává rozhodující mocností, zatímco jeho spojenci začínají vytvářet vlastní mocenská centra. Pro Spojené státy to může znamenat nižší náklady a menší zranitelnost. Současně však také menší schopnost určovat, jak budou jejich spojenci nově získanou sílu používat.