Když v srpnu 2021 skončila dvacetiletá americká vojenská přítomnost v Afghánistánu a Tálibán během několika týdnů převzal kontrolu nad zemí, zdálo se, že jedním z geopolitických vítězů bude Čína. Spojené státy odešly, Peking ponechal v Kábulu svou ambasádu, udržoval přímé kontakty s novými vládci země a před sebou měl stát s rozsáhlými zásobami nerostných surovin ležící přímo u čínských hranic. O pět let později je výsledek podstatně střízlivější.

Čína s Tálibánem skutečně vybudovala pragmatické vztahy a v lednu 2024 prezident Si Ťin-pching přijal pověřovací listiny velvyslance vyslaného afghánskými úřady. Tento krok ale neznamenal formální uznání vlády Islámského emirátu. Formálního uznání se vláda Tálibánu poprvé dočkala až v červenci 2025 od Ruska, které se stalo první zemí, jež ji oficiálně uznala. Představa, že Čína jednoduše zaplní prostor uvolněný Spojenými státy, se proto nepotvrdila. Peking postupuje podle podstatně opatrnější logiky: chce mít v Kábulu dostatečný vliv, aby Afghánistán neohrožoval čínskou bezpečnost, ale současně nechce nést náklady na stabilizaci země.

Právě v tom spočívá nejzajímavější lekce posledních pěti let. Čína se nesnaží stát novým patronem Afghánistánu. Snaží se především zabránit tomu, aby se Afghánistán stal jejím problémem.

Bezpečnost je pro Peking důležitější než afghánské nerosty

Čínská politika vůči Afghánistánu bývá často spojována s tamními zásobami mědi, železa, lithia a dalších surovin. Pro Peking však byla od počátku důležitější bezpečnost. Afghánistán sdílí s Čínou krátkou hranici ve Vachánském koridoru a Peking dlouhodobě sleduje přítomnost ujgurských militantů spojených s Turkestánskou islámskou stranou (TIP), která bývá v části zdrojů spojována s označením East Turkestan Islamic Movement (ETIM).


Problémem zůstává také Islámský stát v provincii Chorásán, známý jako ISIS-K. Tato organizace v minulých letech útočila na čínské občany a cíle spojené s Čínou v Afghánistánu a současně se snažila využívat otázku postavení Ujgurů v Číně ve své propagandě. Pro Peking tak vzniká určitý paradox. Čím větší je hrozba radikálních islamistických skupin, tím více Čína potřebuje spolupráci s Tálibánem. Zároveň však pokračující přítomnost těchto organizací ukazuje hranice jeho schopnosti bezpečnostní riziko zcela odstranit.

Peking proto zvolil politiku omezené důvěry. S Kábulem spolupracuje, ale nevytváří vztah, ve kterém by za bezpečnost Afghánistánu začal odpovídat sám. Je to zásadně odlišný model od amerického angažmá po roce 2001. Spojené státy se pokusily vybudovat nový afghánský stát, financovaly jeho armádu, bezpečnostní složky, státní správu i infrastrukturu a dvě desetiletí nesly značnou část nákladů na jeho fungování. Čína nic podobného nedělá a podle dosavadního vývoje ani dělat nechce.

Nerostné bohatství zatím zůstává především příslibem

Ještě výrazněji je čínská opatrnost vidět v ekonomice. Afghánistán disponuje rozsáhlými nerostnými zdroji a po návratu Tálibánu se často objevovaly předpovědi, že právě čínské společnosti začnou rychle těžit měď, lithium, ropu nebo železnou rudu. Realita je podstatně složitější.

Nejznámějším příkladem je obří naleziště mědi Mes Aynak. Čínské konsorcium získalo práva na jeho využití už v roce 2008, tedy dlouho před návratem Tálibánu. Přesto se projekt ani po mnoha letech neposunul k rozsáhlé komerční produkci. Podobně výmluvný je osud čínského projektu těžby ropy v povodí Amudarji. Afghánské ministerstvo dolů v červnu 2025 ukončilo dlouhodobou smlouvu s čínskou společností Afchin. Podle afghánských úřadů firma opakovaně neplnila smluvní a investiční závazky. Společnost se k obviněním tehdy veřejně nevyjádřila.

Případ je důležitý právě proto, že ukazuje rozdíl mezi politickou blízkostí Pekingu a Kábulu a skutečnou ekonomickou realitou. Přátelské vztahy s Tálibánem automaticky nezajišťují úspěch čínských investic. Afghánistán je vnitrozemská země s nedostatečnou dopravní infrastrukturou, izolovaným bankovním systémem a komplikovaným právním prostředím. Samotné naleziště suroviny proto ještě nevytváří ekonomicky životaschopný důl.


Pro Peking je jednodušší rozvíjet infrastrukturu přes Kazachstán a další středoasijské země nebo prostřednictvím Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru než investovat obrovské částky do politicky a bezpečnostně nejistého Afghánistánu. Čína si proto může dovolit čekat. Afghánské suroviny nikam nezmizí a Peking nemá důvod podstupovat vysoké náklady v době, kdy bezpečnostní, infrastrukturní a politické podmínky rozsáhlým investicím nepřejí.

Čína nechce nahradit Ameriku, chce omezit vlastní rizika

Do vztahu Pekingu s Kábulem vstupuje ještě třetí faktor – Pákistán. Po desetiletí Čína vnímala Afghánistán do značné míry právě prostřednictvím svého strategického partnerství s Islámábádem. Pákistán měl historicky rozsáhlé kontakty s Tálibánem a pro Peking představoval přirozeného prostředníka. Jenže vztahy mezi Tálibánem a Pákistánem se postupně výrazně zhoršily.

Islámábád obviňuje afghánské vedení, že nedostatečně zasahuje proti pákistánskému Tálibánu TTP, jehož bojovníci útočí na pákistánské bezpečnostní síly. Nestabilita v pohraničních oblastech zároveň ohrožuje čínské občany i projekty v Pákistánu. Čína proto podporovala přímou spolupráci obou zemí a v květnu 2025 při trojstranných jednáních prosazovala také rozšíření Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru CPEC do Afghánistánu.

Vývoj v roce 2026 však ukázal, že Peking se bezpečnostním problémům regionu nemůže úplně vyhnout. Po nové eskalaci mezi Afghánistánem a Pákistánem vyslala Čína v březnu svého zvláštního zmocněnce Jüe Siao-junga na kyvadlovou diplomatickou misi do obou zemí. Mezi 7. a 14. březnem jednal v Afghánistánu i Pákistánu a vyzýval obě strany k zastavení bojů, zdrženlivosti a řešení sporů prostřednictvím dialogu.


Pět let po návratu Tálibánu se proto ukazuje, že otázka „kdo po odchodu USA získal Afghánistán“ byla od začátku položena příliš jednoduše. Čína nezdědila americkou pozici, protože o ni ve skutečnosti neusilovala. Washington před rokem 2021 vydával obrovské prostředky na udržování afghánského státu a bezpečnostních struktur. Peking po americkém odchodu získal možnost jednat přímo s novou mocí, ale současně se velmi pečlivě vyhýbá závazkům, které by z něj učinily garanta afghánské stability.


Peking nepotřebuje Afghánistán ovládnout. Potřebuje, aby z něj nevycházely bezpečnostní hrozby, aby nestabilita nezasahovala čínské projekty v Pákistánu a Střední Asii a aby si Čína zachovala možnost využít ekonomické příležitosti, pokud se někdy stanou dostatečně bezpečnými a výnosnými. Současný Afghánistán je proto zajímavým příkladem hranic velmocenského soupeření.

Odchod jedné velmoci totiž automaticky neznamená, že její místo musí obsadit jiná. Čína měla po roce 2021 možnost výrazně zvýšit svou ekonomickou přítomnost, investovat do infrastruktury a stát se hlavním zahraničním partnerem Tálibánu. Místo toho zvolila levnější a méně rizikovou variantu: diplomacii, omezenou ekonomickou spolupráci a tlak na bezpečnostní otázky.

Pět let po pádu předchozí afghánské vlády tak není nejvýraznějším výsledkem čínské politiky expanze, ale zdrženlivost. Peking zjistil, že v Afghánistánu může získat určitý vliv relativně levně. Převzít za zemi odpovědnost by však znamenalo přijmout obrovské náklady a bezpečnostní závazky. Čína zatím nevidí žádný důvod převzít podobnou míru odpovědnosti, jakou po dvě desetiletí nesly Spojené státy.



Zdroje: 1. Responsible Statecraft – When US left Afghanistan, China moved in. So how’s it going?⁠; 2. Reuters – China, Afghanistan hold talks on mining and Belt and Road participation⁠; 3. Reuters – Russia becomes first country to recognise Taliban government of Afghanistan⁠; 4. Čínské ministerstvo zahraničí – China-Afghanistan-Pakistan Foreign Ministers’ Dialogue⁠; 5. Čínské ministerstvo zahraničí – Yue Xiaoyong conducts shuttle diplomacy in Afghanistan and Pakistan⁠