Advokát, poslanec a předseda strany PRO Jindřich Rajchl ostře kritizuje rozhodnutí české justice v případu Oleksandra Maidaniuka, který podle jeho popisu hodil zápalnou láhev na rodinný dům, v němž se nacházeli lidé včetně dvouleté holčičky. Odvolací soud mu původní nepodmíněný trest zmírnil na podmíněný. Rajchl verdikt označuje za skandální a požaduje nejen zásah ministra spravedlnosti, ale také vyvození odpovědnosti vůči soudcům, kteří o zmírnění trestu rozhodli.

Svůj komentář nazval „Dvojí kilometr české justice“ a případ zasazuje do mnohem širší kritiky fungování represivních orgánů. Neodsuzuje přitom českou justici jako celek. Naopak zdůrazňuje, že její práci v naprosté většině běžných trestních případů hodnotí pozitivně.

„Český represivní systém sestávající se ze soustavy policejních orgánů, státních zastupitelství a soudů se ocitl na šikmé ploše,“ píše Rajchl. Současně dodává, že podle něj tento závěr neplatí pro obecnou kriminalitu, „kde 95 % případů je řešeno i rozhodováno velmi objektivně a přes zkostnatělost našeho justičního systému i poměrně efektivně, za což patří všem orgánům činným v trestním řízení plně zasloužený respekt“.

Zásadní problém podle předsedy PRO nastává v okamžiku, kdy se v trestním řízení objeví jeden konkrétní faktor. „A tím je Ukrajina,“ tvrdí Rajchl.

Dva požáry, dva tresty

Rajchl svou argumentaci otevírá srovnáním dvou případů. V prvním připomíná proces před Krajským soudem ve Zlíně s třicetiletým mužem v souvislosti se zapálením baru. Uvnitř se podle Rajchlova popisu nacházel barman, který se zachránil díky duchapřítomnosti, když se mu podařilo dostat ven přes sádrokartonovou stěnu. Pachateli podle něj hrozí trest od 12 do 20 let vězení, případně i výjimečný trest, což Rajchl hodnotí stručně: „Za mě zcela v pořádku.“

Proti tomu staví případ Oleksandra Maidaniuka. Ten podle jeho popisu hodil zápalnou láhev na rodinný dům, ve kterém v tu chvíli spala také dvouletá holčička. Maidaniuk nejprve dostal nepodmíněný trest, který Rajchl už tehdy považoval za příliš mírný. Odvolací soud jej však následně změnil na podmíněný.


Okresní soud poněkud „přecenil závažnost“

Jádrem Rajchlovy kritiky je odůvodnění odvolacího soudu. Cituje předsedkyni senátu Alici Bártovou, podle níž byl původní nepodmíněný trest příliš přísný. „Okresní soud poněkud přecenil závažnost a škodlivost jednání obžalovaného. Nepodmíněný trest, který uložil, se nám jeví jako nepřiměřeně přísný,“ uvedla podle citovaného výroku Bártová.

Právě tato slova vyvolala u Rajchla mimořádně ostrou reakci. „Přiznám se, že jsem si to přečetl třikrát, a přesto stále nemohu uvěřit, že tohle může příčetná osoba s právním vzděláním vypustit z pusy,“ reaguje.

Následně rozebírá okolnosti činu, které podle něj naopak svědčí o jeho mimořádné závažnosti. Maidaniuk měl být podle jeho popisu opilý a motivem jeho jednání měl být dluh 250 tisíc korun vůči otci majitele domu. Zápalná láhev se podle Rajchla o fasádu nerozbila, ale odrazila se od ní, což mělo zabránit podstatně horším následkům.

„Lze vůbec přecenit závažnost jednání, kdy ožralý Ukrajinec hodí Molotovův koktejl na rodinný dům, protože dluží 250.000 otci jeho majitele, a ten se nakonec zachrání jen proto, že se láhev s benzínem o fasádu nerozbila, ale odrazila se od ní a následně vzniklý požár stačila oběť uhasit?“ ptá se Rajchl.

Za důležité považuje také to, že příznivější výsledek podle něj nebyl důsledkem následného jednání pachatele. „Pachatel se nesnažil rodině jakkoliv pomoci, nebo požár třeba aktivně hasit, a tedy se o skutečnost, že nedošlo k tragickému následku jeho extrémně odsouzeníhodného chování, nijak nepřispěl. Bylo to pouze štěstí v neštěstí,“ argumentuje.

Rajchl: Neuvažoval bych o méně než 15 letech

Jako advokát přidává Rajchl také vlastní pohled na trest, který by podle něj odpovídal závažnosti činu. Odkazuje přitom na jiné případy žhářských útoků, v nichž podle něj české soudy uložily mnohaleté nepodmíněné tresty. „V obdobných případech padly v naší zemi tresty 11 let nepodmíněně, 18 let nepodmíněně a 30 let nepodmíněně,“ uvádí.

V tomto případě by podle vlastních slov o mírném trestu vůbec neuvažoval. „S ohledem na specifické okolnosti tohoto případu bych jako soudce vůbec neuvažoval o nižším trestu než je 15 let natvrdo,“ píše.

Právě zde přechází od kritiky konkrétního rozhodnutí ke své hlavní tezi. Rajchl je přesvědčen, že roli sehrála národnost pachatele, a na tomto přesvědčení staví svou argumentaci o dvojím metru. „A nikdo na světě mi nevymluví, že nebýt pachatelem Ukrajinec, nýbrž Čech či třeba Rom, tak přesně takovou pálku vyfasoval,“ tvrdí. Verdikt proto hodnotí jednoznačně: „Předmětný rozsudek se tak nedá nazvat jinak než SKANDÁL.“

Ve hře je důvěra v právní stát

Nejzávažnějším důsledkem rozhodnutí podle Rajchla paradoxně není ani to, že Maidaniuk nemusí nastoupit do vězení. Za podstatnější považuje dopad podobného verdiktu na důvěru veřejnosti ve spravedlnost a rovnost před zákonem.

„Jeho nejhorším důsledkem pak paradoxně není to, že dotyčný pachatel nemá jít za mříže – on už se u nás stejně nikdy neukáže –, nýbrž to, že u podstatné části naší veřejnosti vzniká zcela logická skepse vůči férovosti české justice a dochází k zásadnímu narušení důvěry ve spravedlnost, coby klíčového pilíře jakéhokoliv demokratického právního státu,“ píše.

Tady dostává jeho kritika výrazný politický rozměr. Rajchl neprezentuje případ pouze jako spor právníků o přiměřenost jednoho trestu. Tvrdí, že pokud veřejnost nabude přesvědčení, že stejná pravidla neplatí pro každého stejně, může být výsledkem ztráta důvěry v instituci, jejíž autorita na důvěře společnosti do značné míry stojí. Proto také požaduje reakci státu.

Tejcova stížnost podle něj nestačí

Rajchl zmiňuje ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, který podle něj veřejně avizoval podání stížnosti pro porušení zákona. Takový postup předseda PRO jednoznačně podporuje. „Pevně doufám, že Jeroným Tejc skutečně podá stížnost pro porušení zákona, jak již veřejně avizoval. Je to jednoznačně správný krok,“ píše.


Současně odmítá námitku, že by požadavek na odpovědnost soudců znamenal politické zasahování do nezávislosti soudní moci. „Tohle není o zasahování politické moci do jejich práce, to je o nezbytnosti vyvodit odpovědnost za neskutečný paskvil, jenž nikdo soudný nemůže ani na vteřinu akceptovat,“ píše.

Lidé jako paní Bártová musí z taláru pryč

Rajchl proto požaduje kárné řízení nejen vůči předsedkyni senátu Alici Bártové, ale také vůči dalším členům senátu, který o zmírnění trestu rozhodoval. „Proto by ihned po podání stížnosti pro porušení zákona měl následovat podnět k zahájení kárného řízení vůči soudkyni Alici Bártové a členům jejího senátu pro hrubé pochybení při aplikaci práva,“ požaduje.

A jde ještě dál. Podle předsedy PRO by Bártová po takovém rozhodnutí neměla v justici pokračovat. „Jednoduše řečeno – pokud mají naši lidé znovu začít věřit soudům a orgánům činným v trestním řízení obecně, tak lidé jako paní Bártová prostě musí z taláru pryč.“

Rajchl tuto výzvu opět spojuje se širším principem odpovědnosti. „Každý z nás musí nést následky za své chyby. Známe to z práce, z rodiny i ze života. A ani soudce nesmí a nemůže být výjimkou. Pokud vyrobí evidentní zmetek, musí následovat jasné vyvození odpovědnosti vůči jeho osobě,“ argumentuje.

Naprostá většina soudců pracuje excelentně

Navzdory mimořádně ostrým slovům vůči konkrétnímu senátu se Rajchl v závěru vrací k rozlišení, které učinil už na začátku svého komentáře. Svou kritiku podle vlastních slov nevztahuje na českou justici jako celek.

„Jak už jsem psal výše – naprostá většina soudců pracuje excelentně. Ale v každém košíku najdete i shnilé plody,“ píše a na tomto přirovnání vysvětluje svůj pohled na odpovědnost uvnitř justice. „A pokud je velmi rychle nevyhodíte ven a vaši zákazníci si toho všimnou, tak vám přestanou věřit a už si od vás nikdy nic nekoupí. To platí o ovoci i o justici.“

Podle Rajchla proto ochrana důvěry v soudnictví nespočívá pouze v obraně soudcovské nezávislosti. Stejně důležitá je podle něj schopnost systému reagovat na rozhodnutí, která považuje za nepřijatelná. „Jestliže chceme, aby jí lidé i nadále věřili, tak jim musíme dát jasně najevo, že jsme schopni kontrolovat jakost a netolerovat přítomnost prohnilých kusů. Jinak o jejich důvěru přijdeme,“ varuje.

Případ Oleksandra Maidaniuka tak Rajchl používá jako základ mnohem širšího argumentu o rovnosti před zákonem, důvěře veřejnosti v české soudnictví a odpovědnosti soudců za jejich rozhodování. Jeho stanovisko je přitom jednoznačné: pokud stát podle něj nedokáže reagovat na verdikty, které veřejnost může vnímat jako zjevně nespravedlivé, problém už není pouze v jednom rozsudku, ale v důvěryhodnosti systému jako takového. 

Právě v tomto kontextu také Rajchl svůj komentář uzavírá jednou z nejostřejších formulací celého textu: „Být to na mně, tak v tomto případě jednám extrémně rychle a razantně. Tohle šméčko prostě nesmí projít. Ani tomu Ukrajinci, ani soudcům, kteří jej zplodili.“