Když dnes člověk vstoupí do obchodu se sportovní výživou, čeká ho barevný svět proteinových tyčinek, energetických gelů, lyofilizovaných směsí a zázračných potravin pro přežití. Obaly slibují výkon, dlouhou trvanlivost i vědecky navržené složení. Jenže existuje velmi nepříjemný historický detail. Nejefektivnější nouzová potravina možná vznikla už před stovkami let v severní Americe a od té doby ji lidstvo v podstatě nepřekonalo. Jmenovala se pemmican.

Recept vytvořili severoameričtí Kríové a postupně se rozšířil mezi další indiánské národy i obchodníky s kožešinami. Princip byl přitom téměř primitivně jednoduchý. Libové maso se usušilo do tvrdého stavu, rozdrtilo na jemný prášek a následně se smíchalo s rozpuštěným tukem. Někdy se přidávaly sušené bobule. Směs se ještě za tepla vtlačila do kožených vaků a hermeticky uzavřela.

Výsledek působí i dnes téměř neuvěřitelně. Potravina vydržela při pokojové teplotě celé roky. V některých historických záznamech dokonce desetiletí. Bez konzervantů, bez chemie, bez vakuových obalů a bez průmyslové výroby.


Evropské armády i expedice tehdy stále spoléhaly na sudy se soleným masem, moukou a suchary. Jenže pemmican měl oproti těmto potravinám zásadní výhodu. Byl lehký, mimořádně kalorický a prakticky se nekazil. To byla v době bez chlazení revoluce.

Není náhoda, že pemmican používali i polárníci. Britský badatel Robert Falcon Scott jej vezl na svou tragickou výpravu k jižnímu pólu. Norský polárník Roald Amundsen také. Rozdíl byl v tom, že Amundsen vzal zásob dostatek a dokázal logistiku dokonale propočítat. Scott nikoli. Historici dodnes upozorňují, že právě podcenění energetických potřeb expedice sehrálo v britské katastrofě významnou roli.

Z dnešního pohledu je fascinující i samotné složení pemmikanu. Přibližně polovina hmotnosti připadala na bílkoviny a polovina na tuk. Prakticky žádné sacharidy. Žádné tabulky vitamínů. Žádná laboratoř. Žádný marketingový specialista. Přesto šlo o mimořádně stabilní a energeticky koncentrovanou potravinu.

A právě zde začíná nepříjemné srovnání s dnešním potravinářským průmyslem. Moderní nouzové dávky často obsahují rostlinné oleje, sójové izoláty, emulgátory, aromata a dlouhé seznamy stabilizátorů. Přitom mají kratší životnost než pemmican a obvykle i nižší energetickou hustotu. Mnohé energetické tyčinky vydrží sotva rok či dva. Pemmican přežil celé zimy v divočině.

Moderní potravinářství samozřejmě namítne, že dnešní produkty splňují hygienické normy a obsahují přesně definované mikroživiny. Jenže právě to je paradox celé debaty. Pemmican nevznikl v laboratoři, ale v prostředí, kde šlo o přežití. Každá chyba mohla znamenat smrt. A právě proto byl recept dotažen k extrémní jednoduchosti.


Z dnešního pohledu je téměř ironické, že technologicky nejpokročilejší survival potravina možná vznikla kolem poloviny osmnáctého století. Od té doby lidstvo podle některých kritiků spíše přidává další ingredience, aby zakrylo fakt, že původní jednoduchost fungovala lépe.

Pemmican zároveň připomíná ještě jednu nepříjemnou skutečnost. Moderní společnost často automaticky předpokládá, že novější znamená lepší. Historie ale opakovaně ukazuje, že některé staré technologie byly natolik praktické a promyšlené, že je ani dnešní průmysl nedokázal skutečně překonat. Ať už jde o římský beton, tradiční fermentaci potravin nebo právě pemmican.

Možná právě proto dnes kolem této staré indiánské potraviny znovu vzniká zájem. Survival nadšenci, polární cestovatelé i lidé zajímající se o tradiční výživu začínají zjišťovat, že pod vrstvou moderního marketingu se často skrývá velmi obyčejná pravda. Člověk někdy nepotřebuje složitější výrobek. Potřebuje jen recept, který skutečně funguje.