Nejmodernější válka lidských dějin odhaluje jeden paradox. Čím více do ní vstupují umělá inteligence, robotika, autonomní systémy a elektronika, tím více závisí na zdroji, který žádná technologická revoluce nedokázala nahradit, na člověku. Právě zde se uzavírá celý technologický příběh války budoucnosti. 
Moderní stát proto stojí před mnohem větším problémem než před otázkou, kolik lidí dokáže v případě krize mobilizovat. Mobilizace může člověku dát uniformu a následný výcvik základní vojenské schopnosti. Nedokáže mu ale během několika týdnů dodat deset let technického vzdělávání, dlouhodobě budovanou fyzickou zdatnost, praktické zkušenosti, schopnost vést ostatní ani odolnost získávanou roky.

O výsledku budoucího konfliktu se proto může částečně rozhodovat deset nebo patnáct let předtím, než začne. Rozhodovat se může ve škole, technickém kroužku, sportovním oddílu, laboratoři, u dobrovolných hasičů, radioamatérů, modelářů nebo v dalších organizacích, kde se mladý člověk učí technice, disciplíně, spolupráci a odpovědnosti. Nejde o militarizaci dětí. Jde o něco podstatně širšího. O schopnost státu vychovat generaci, z níž bude mít v okamžiku krize koho vybírat.

Budoucí armáda nebude hledat jen vojáky

Průmyslové války minulého století potřebovaly milionové armády a miliony dalších lidí v továrnách, dopravě, zdravotnictví a logistice. Technologická válka tento princip neruší. Pouze dramaticky mění strukturu profesí a schopností, které stát potřebuje.

NATO ve své nové Strategii spolupráce s průmyslem z července 2026 výslovně označuje odolnou, adaptabilní a kvalifikovanou pracovní sílu obranného průmyslu za kritickou podmínku udržení a rozšiřování vojenské výroby. Aliance proto počítá s posilováním pracovní základny obranného průmyslu a výměnou zkušeností mezi členskými státy.


Strategickou rezervou státu už není pouze počet lidí v určitém věku schopných nastoupit vojenskou službu. Je jí také počet lidí schopných programovat, opravovat stroje, pracovat s elektronikou, poskytovat první pomoc, organizovat logistiku, vést tým nebo se rychle naučit ovládat novou technologii.

Evropská unie už na problém naráží. Její vlastní dokumenty upozorňují, že růst evropské pracovní síly v oborech STEM zaostává za poptávkou zejména v kybernetice, obraně, letectví a kosmonautice. Téměř čtyři z pěti malých a středních podniků v EU mají problémy nalézt pracovníky s potřebnými dovednostmi a nedostatek lidí se týká právě oblastí, jako jsou AI, polovodiče nebo kvantové technologie. To už není pouze problém trhu práce. V okamžiku dlouhé bezpečnostní krize se z nedostatku techniků, inženýrů a dalších odborníků může stát strategická slabina státu.

Skutečná příprava nezačíná v kasárnách

Tady se dostáváme k nejcitlivější části celé otázky. Pokud stát potřebuje více technicky schopných, fyzicky připravených, odolných a odpovědných lidí, kdy má jejich příprava začít? Odpověď zní dávno před vstupem do armády nebo obranného průmyslu.

To neznamená, že mají základní školy začít připravovat vojáky. Smyslem není učit děti bojovat. Smyslem je vytvářet schopnosti využitelné v normálním životě a současně mimořádně cenné v krizi: fyzickou zdatnost, technickou gramotnost, první pomoc, orientaci, schopnost spolupracovat, kriticky pracovat s informacemi, řešit problémy pod tlakem a převzít odpovědnost.

Právě zde získává nový strategický význam prostředí, které bývá považováno především za volnočasové. Dítě, které staví model letadla nebo programuje robota, se učí principům techniky. Mladý radioamatér získává zkušenosti s komunikací a elektronikou. Člen dobrovolných hasičů se učí fungovat v organizované struktuře a při mimořádné situaci. Sportovec poznává fyzickou námahu, disciplínu, pravidelný trénink, spolupráci, vítězství i porážku. Žádná z těchto aktivit sama o sobě nevychovává vojáka. Dohromady ale pomáhají vytvářet společnost, která má v krizi z čeho stavět.


Ještě dál jde z pochopitelných důvodů válčící Ukrajina. Její nový systém přípravy k národnímu odporu vytváří návaznost od vyšších ročníků středních škol přes odborné a vysoké školy až k přípravě dospělých. V zemi podle prezidentské kanceláře funguje 963 specializovaných center pro předmět Obrana Ukrajiny, v nichž se vzdělává přibližně 406 tisíc středoškoláků, tedy asi 65 procent jejich celkového počtu. Dalších 32 662 lidí prošlo v letech 2025–2026 výcvikem v centrech národního odporu. Program zahrnuje mimo jiné první pomoc, minovou bezpečnost, komunikaci, topografii, přežití a práci s drony.

Ukrajina je zemí ve válce a její model nelze mechanicky přenášet do mírových evropských společností. Ukazuje ale obecnější princip. Stát nemůže začít vytvářet potřebné lidské schopnosti teprve ve chvíli, kdy je začne akutně potřebovat.

Nejdelší výrobní lhůtu má člověk

Evropa už začíná zjišťovat, jak vážný problém před ní stojí. Studie Evropské komise zveřejněná letos na jaře zahrnula více než 2 600 studentů a mladých profesionálů. Výsledek ukazuje pozoruhodný rozpor. Celkem 58 procent respondentů považovalo kariéru v obranném průmyslu za atraktivní, ale pouze 6 procent lidí hledajících zaměstnání ji hodlalo aktivně vyhledávat.

Ještě zajímavější je další zjištění. Mezi lidmi, kteří obranný sektor dobře znali, jej 79 procent považovalo za atraktivní a 64 procent by v něm zvažovalo kariéru. U lidí s menší znalostí sektoru hodnoty klesaly na 46 a 28 procent. Evropská komise proto mezi doporučení zařazuje větší informovanost o pracovních možnostech, jasnější profesní dráhy a větší propojení obranného sektoru se školami, univerzitami a pracovními veletrhy. To ukazuje, že problém nespočívá pouze v nedostatku technických odborníků. Státy musí mladým lidem také nabídnout představu, že technická, bezpečnostní nebo obranná profese může být smysluplnou životní cestou.


Nikdo dnes neví, kterou cestu si konkrétní dítě vybere. Právě proto nesmí být cílem připravovat děti na válku. Cílem musí být vychovávat schopné lidi, kteří budou mít znalosti, odolnost a možnost převzít odpovědnost, pokud je jejich společnost jednou bude potřebovat.

V tom spočívá možná nejdůležitější poučení celé technologické revoluce ve vojenství. Elektronické bojiště může armádě dát oči a nervovou soustavu. Robotika jí může dát stroje schopné vstoupit tam, kam nechceme poslat člověka. Umělá inteligence jí může dát schopnost zpracovávat informace rychlostí, které člověk nedosáhne. Průmysl může všechny tyto systémy vyrábět po statisících.

Někdo je ale musí vymyslet, postavit, naprogramovat, opravit, řídit a rozhodnout, proč a kdy je použít. Nejvzácnějším strategickým zdrojem války budoucnosti proto nakonec nemusí být čip, dron ani umělá inteligence. Bude jím člověk. A na rozdíl od zbraně jej nelze začít připravovat až ve chvíli, kdy začne válka.



Zdroje: 1. NATO – Strategy for Industry-NATO Cooperation⁠; 2. Evropská komise – New study examines skills and perceptions in the EU defence industry⁠; 3. Evropská komise – Skills in the defence sector⁠; 4. Prezident Ukrajiny – National Resistance Training Centres⁠; 5. IDF – Bridges technology education programme⁠